Když někdy čtu upoutávku na nějaký program, nebo článek, často zjistím, že slovo, které bylo v nadpise, jsem pochopil úplně jinak, než o čem je propagovaný program. Většinou je to cílem toho, kdo upoutávku připravoval. Reklama používá cíleně slova tak, aby v nás vyprovokovala zvědavost. A využívá k tomu jejich více významů.
Co si představíte pod slovem hlavní? Co vám přišlo za myšlenku, když jste si dnes přečetli nadpis hlavní? Něco důležitého? Něco, co má přednost před ostatními.  Proběhlo vám hlavou, o čem bude dnešní zamyšlení?
Před dvěma týdny  jsme začali s pravidelnou službou ve škole v městě, kde bydlíme. Je to vždy ve čtvrtek. Jedni z našich kolegů, na službu dojíždí z jiného města autem. Tentokrát však auto neměli a museli vlakem. Rozhodl jsem se je vyzvednout a odvézt z nádraží do školy autem.
Trochu jsem se opozdil a vyjel o pár minut později, než jsem původně chtěl. Předpokládal jsem tedy, že budou na nádraží o něco dříve, než já. Kyž jsem jel v koloně po zdejší hlavní cestě, po níž musí jet téměř všichni, kteří se chtějí dostat do centra, nebo jen přejet přes město, zazvonil telefon. „Jsme na hlavní“, slyšel jsem hlas kolegy v telefonu. První, co mne napdalo bylo, proč nečekali na nádraží a šli mi naproti, teď na hlavní nemám kde zastavit a naložit je. Odpověděl jsem: „Na které straně jste? Já se na hlavní nemám jak otočit, ani nemohu zastavit. Nemůžete někam do uličky, kam mohu zajet a vy nastoupit? Nemůžete se vrátit směrem k nádraží?“
Chvíli bylo ticho a já začal být nervozní, protože  jsem si začal představovat, jak teď v koloně tady někde zastavuji a brzdím dopravu, nebo jak budu muset dojet skoro na konec města, abych se tam otočil do protisměru.
Ticho se prodlužovalo, jak se kolega snažil pochopit, co po něm chci. Pak se ozvalo: „My jsme tady na hlavní. Na hlavní stanici. Stojíme před stanicí“. Konečně mi došlo, že mluví  nádraží a ne o hlavní ulici. Vůbec mne na začátku nenapadlo, že slovy „jsme na hlavní“ myslí nádraží. Já si v té chvíli představil hlavní silnici, po které jsem jel.
Odbočil jsem k nádraží a v klidu je naložil a odvezl do školy.

Lehce se dokážeme dostat do stresu jen proto, že se nechápeme. Pro každého slova mají jiný význam. Připomínají jim jiné zlušenosti a situace, které mají spojené se slovem. Pro někoho  jsou radosté, pro jiné představují katastrofu a problém.
Některým pak jen obyčejný a skutečný význam slova. Je plno takových slov a slovních spojení. Když někdy pozoruji rozhovory lidí kolem mne, zjisťuji, že vlastně každý mluví o něčem jiném a přesto si oba myslí, že mluví o stejném. Pak se diví, že ten druhý dělá něco úplně jiného, než na čem se dohodli. Končí to většinou hádkou typu:
„Ty mne vůbec neposloucháš, když s tebou mluvím!“
„Poslouchám, ale to si nikdy neřekl/a. O tom jsme se nikdy nebavili!“
„Jak to, že ne! Předevčírem jsme spolu o to mluvili.“
„Nemuvili, musel/a bych to vědět…“
A konflik je na světě. Oba mají pravdu. Mluvili o tom a zároveň nemluvili, protože ten druhý si to nevybavuje, protože podle něho se bavili o něčem jiném.

A co s Písmem a jeho výklady?
Je dobré se vždy přesvědčit, že mluvíme o stejné věci. Zvláště, když se na něčem domlouváme. „Prosím tě, co myslíš tou hlavní?“
Zvláště pak u diskuzí nad výklady Písma je důležité si nejdříve vysvětlit pojmy, které používáme.
Někdy si obráceně myslíme, že každý mluvíme o něčem jiném a dokážeme se pohádat, ale vlastně oba mluvíme totéž, jen používame slova, které v nás vyvolávají odlišné představy a významy. Je dobré než se urazím, než se nechám vydráždit, než se začnu hádat, než si řeknu, že to nemá dál smysl se zeptat, jak to vlastně myslíš? Můžeš mi to vysvětlit ještě jinak? Co to toto slovo pro tebe představuje? Možná někdy stačí jen nechat toho druhého domluvit a pochopíme.

Možná je to to hlavní, v našich rozhovorech s druhými.