Každý z nás by rád žil v pokoji. Často však používame slova, která v jiných, nebo v nás samotných, pokud je slyšíme od jiných, vyvolávají obranný postoj, nebo nás přiváději do protiútoku. Mezi taková slova patří také PROČ . Proč jsi to tak udělal! Proč  nejdeš! Proš jsi nezhasl! Proč děláš zase neořádek! Proč je to jídlo studené! Proč se nemodlíš! Proč mě nemáš rád! Proč jsi zapomněl! Slovo proč často v takových situacích vnímame jako útok. Slovo proč zní jako obviňování. V tom je útočné. Ve spojení s jinými dvěna slovy STÁLE, VŽDYCKY (NIKDY) se stává zbraní hromadného ničení vztahů.  Proč mne stále neposloucháš! Proč stále děláš neořádek!. Proč zde není jako otázka, která by chtěla řešit nějaký konkrétní stav věcí, ale přímo útok obvinění. Proč mi nikdy nepomáháš. Proč mně nikdy nepodpoříš!
Když používame tato slova a jejich spojení často, musíme počítat s protiůtokem.  Musíme počítat, že přijde obranná rerakce. Ve světlých chvilkách si to možná uvědomíme a omluvíme se. Nejčastější omluvou je naše: „Vždyť já jsem to tak nemyslel“: „Já jsem chtěl jen řešit věci“: „Promiň, ujeli mi nervy“ apod.
I když říkáme omluvu, musíme si uvědomit, co vlastně děláme a odkud se to bere, jinak budeme opakovaně lidi kolem zraňovat a obviňovat. Budeme těmi, kdo vyvolávají konflikty, které vůbec neusely vzniknout.

Ježíš říká, že není důležité co vchází do úst, ale co z úst vychází. To vychází z našeho srdce. Na jiném místě v Písmu můžeme číst, že z našich úst vychází to, čím srdce přetéká. Proto nemůže platit výmluva typu: „já jsem to tak nemyslel.“ Musím tě zklamat. Myslel jsi to tak!. Kdybys to tak nemyslel, pak bys ani takto v sobě neuvažoval a  nikdy by to z tebe nemohlo vyjít, protože by to tam nebylo. Prostě  jsi dlouho v sobě nosil/nosila myšlenku, že ti on, nebo ona nepomáhá. Pak to prostě neovládněš a je to venku. Na začátku je však někde v tobě soud,  samolibost, protože ti jde o sebe. Duch kontroly, protože to není stále podle tebe. Když je to dlouho, pak to jednou jde ústy ven. Naše „promiň, já to tak nemyslel“, je jen výmluvou pro to, abychom se nemuseli zamýšlet nad sebou a měnit se.

Uvědom si, že věci, které říkáš vychází z tebe, z tvého myšlení a toho, co je ve tvém srdci. Pokud by tam nebyly, nebudeš o nich mluvit, protože tam nebudou. Nemůžeš říkat něco, co není.
Včera jsem se setkal s člověkem, který řekl větu, která mne oslovila. Zeptal jsem se ho na to, jak pozná při výběrovém  řízení na nové pracovní místo, že člověk má v sobě lásku. Boží lásku. Odpověděl, že se na to lidí neptá, protože mohou mluvit účelově, ale je to poznat podle toho, jak mluví o druhých. O bývalých vedoucích, spoluzaměstnancích, o sobě. Pak řekl větu: “ tím, co říkáš o druhých ukazuješ to, kým jsi a co je v tobě“.
Myslím, že to paltí i o našem proč, stále, vždycky, nikdy. Projevem lásky je i laskavost, mírnost a sabeovládání. Laskavost je vidět v lidech Krista. Mluvil, mluvila by jsi stejně ke Kristu, jako mluvíš k jiným? Mírnost je projev lásky, který smazává rozdíly ve schopnostech, dokonalosti a nedokonalost. Mírnost nám odnímá soud. No a sebeovládání? Když nesoudím a vidím v lidech Krista, který i za ně zemřel, pak nebudu mít ani důvod se neovládat.

Možná se jen potřebuje ráno setkat nejdřív s Kristem, Duchem svatým, než s lidmi. Možná je to vážnější a potřebujeme začít volat k Bohu o proměnu a dávat prostor Duchu svatému, aby s námi jednal. Nehat se lámat. Poslechnout Ducha svatého i tehdy, kdy se nám nelíbí, že nás napomíná, nebo nám připomíná, co máme v dělat. Potřebujeme nastavit náš charakter, naše mylšení, chtění i činění na Boží vlnu.