Což to nevíte? Což jste o tom neslyšeli? Což se vám to neoznamuje od počátku? Což jste neporozuměli, kdo položil základy země? Ten, který sídlí nad obzorem země, jejíž obyvatelé jsou jako kobylky, který jako závoj roztahuje nebesa a napíná je jako stan k bydlení, který proměňuje mocnáře v nic, soudce země učinil marností. Sotva byli zasazeni, sotva byli zaseti, sotva jejich odnož zakořenila v zemi, již na ně zaduje a oni uschnou a vichřice je odnese jako stéblo. Ke komu mne tedy připodobníte? Komu jsem roven? praví ten Svatý. Pozvedněte své oči vysoko a pohleďte: Kdo stvořil tyto věci? Ten, kdo vyvádí podle počtu jejich zástup, všechny je volá jménem, pro jeho velkou sílu a ohromnou moc žádná z nich nechybí. Proč říkáš, Jákobe, proč povídáš, Izraeli: Má cesta je před Hospodinem ukryta a mé právo mému Boha uniká? Což to nevíš? Cožpak jsi neslyšel, že věčný Bůh, Hospodin, stvořitel končin země, neochabne ani se neunaví? Jeho rozumnost je nevyzpytatelná. (Izajáš 40)
Člověk, myslím i věřící, má mnohdy problém s tím jak přistupovat k Hospodinu. K Bohu Otci. Nedokážeme chápat, co znamená Abba Otče. Na jedné straně jsme příliš familiérní až kamarádští vůči Bohu, na druhé zase příliš vzdálení, jako by majestátní Bůh přebýval tak daleko, že nejsme schopni k němu přistupovat směle jako jeho děti. Již jsem před několika málo dny psal o tom, že k Otci přistupujeme jako rovný s rovným při kafíčku. Je skutečně důležité, jak vidíme Boha. I s rodiči si můžeme pít kafe a diskutovat při něm, ale musíme přitom stále vidět to, že jsou to rodiče a my jenom jejich děti. Tak si můžeme ráno (nebo kdykoli během dne) udělat kafe, čaj a říct Pánu: „Mohu si k Tobě přisednout a vypít ho s Tebou?“ Píši to jako obraz, ale klidně tak můžeš i jednat. Věřím, že upřímnému Bůh odpoví. Odpoví ano. Rád ti bude naslouchat, tak jako dobrý otec dítěti a také bude mít pro tebe i své slovo. Můžeme se těšít, že tak jednoduše můžeme přicházet k nebeském Otci, že můžeme s ním rozmlouvat a naslouchat mu, ale stále potřebujeme vidět, že On je ten skutečný Pán pánů a Král králů, který dáva život, je Stvořitel všeho. Má veškerou moc dát i vzít, tak jak se rozhodne.
Pokud se naučíme vnímat a rozmlouvat s Otcem (Ježíšem, Duchem svatým) tímto způsobem, pak se nám otevře obrovský prostor pro další a další poznání Otce, ale také pro to, abychom byli schopni převzít autoritu, která nám, jako jeho dětem náleží.
Nebo ještě spíše začneme dávat prostor pro používání autority Ducha svatého skrze nás.
Je to Boží příkaz ctít otce a matku. Pokud nedokážeš ctít vlastní rodiče, jak můžeš ctít Boha? Jednou je milujeme, když nám dají to, co chceme, jindy na ně nadáváme, když dělají něco jiného, než se nám líbí. Jednou je vyvyšujeme a jindy je před lidmi snižujeme. Jednou se můžeme laskavostí roztrhnout a pak jsme vůči nim hrubí, panovační, zvláště, když se máme o ně na stáří starat a pečovat o ně, nebo když máme špatnou náladu.
Bůh nepotřebuje, aby o něj někdo pečoval ale chce, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí Otce, který ho poslal (Jan 5). Pokud nedokážeš ctít Otce, jak chceš ctít Ježíše. Není to o slovech, ale srdci. Uctívání vychází ze srdce.
Jak vidíš Otce? Jak vidíš Ježíše? Jak vidíš Ducha svatého?
Skutečně je ctíš?