Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby přemíra té moci byla z Boha, a ne z nás. 2 Korintským 4:7 

… aby přemíra té moci byla z Boha, a ne z nás. Jak jsem psal včera, jsme všichni hliněnými nádobami. Není mezi námi kovový hrnec, mosazná konev, nebo hliníkový „ešus“. Důvod je jasný, aby byl oslaven Bůh a ne člověk. Naše slabost, naše křehkost vyvyšuje Boží moc skrze nás a Boží péči o nás.
Prošel jsem různými obdobím a slyšel nejrůznější křesťanská vyučování. Věřím v Boží uzdravující moc, věřím, že skrze nás Bůh chce uzdravovat a konat divy a zázraky. Vidím na druhé straně umírat Boží muže, ne jako umíral Mojžíš, nebo Áron, ale i ti, skrze které Bůh činil zázraky uzdravení a vysvobození umírají na rakovinu, nebo na jiné nemoci, které sami předtím vymítali, kterým zlořečili. Mnoho lidí bylo uzdraveno a osvobozeno. Přesto sami odcházeli v nemoci. Byli, nebo jsou to lidé, kterých si vážím, jejich život byl a je pro mnohé z nás vzorem. Přesto je to tak, jak je.
Nekladu si otázku proč se jim to stalo. Jestli něco dělali špatně. V tom to vůbec není.  Ne vůbec ne. Jen si o to více uvědomuji, jak jsme závislí na milosti a také na Boží svrchovanosti. Vždyť i v tom se Bůh oslavuje a ukazuje přemíru své moci a suverenity.

Další věc, kterou mi Bůh v předvčerejší večer ukázal byla naše povýšenost z toho, že žijeme z jeho milosti. Najednou jsme schopni zapomenout na milost a začít se rovnat Bohu. Ano uctíváme ho, modlíme se k němu, ale pak jako bychom ho chtěli pozvat ke stolu a sednout si s ním na kafe jako rovný s rovným. Nezdá se vám to?  To přece neděláme? Nechme si projít zpětně své modlitby a postoje k němu. Svá slova, svou manipulaci, své vydírání vůči němu. Svůj familiární postoj. Jako bychom mu říkali: „No udělal si to dobře“ a přitom ho polácali po zádech.

Pozor! Bůh je Stvořitel a skutečný Pán! My jsme jen hliněné nádoby. My jsme ti, kteří žijí z jeho milosti. Nemůžeme s ním jednat jako rovný s rovným. I když nás nazve svými přáteli, svými dětmi, máme mu prokazovat úctu jaká náleží Pánu! Pavel se dokonce nazývá jeho otrokem.

Pokud dojdeme do této situace, musíme očekávat, že nás na chvíli odstaví, aby nám ukázal, jak velký je. Abychom pochopili, co znamená „cti otce i matku svou“. Není a nemůže nikdy panovat rovnost mezi rodiči a dětmi. Děti jsou děti a rodiče rodiči, které patří ctít. O co více pak Otce, Hospodina.

Je na hrnčíři jakou nádobu vytvoří a jak ji bude používat a jak dlouho.