Marek 1:16-20  A když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a Šimonova bratra Ondřeje, jak do moře vrhají síť; byli totiž rybáři.
Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a učiním, že se stanete rybáři lidí.“
A hned opustili sítě a následovali ho. A když šel kousek dál, uviděl Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jak v lodi spravují sítě.
A hned je povolal. Zanechali svého otce Zebedea v lodi s najatými pomocníky a odešli za ním.

Zavolal, aby šli za ním a oni šli. Nechali všeho a šli. Dokonce zanechali otce a vydali se za Ježíšem.
Pro mnohé z nás zcela nemožné. Ano uvěřili jsme a „následujeme“ Ho, ale fyzicky vyjít, všecho nechat tak, jak to leží a běží a jít tam, kam nás pošle, to je velmi těžké a pro většinu křesťanů nemožné. Opustit domy, byty, práci, příbuzné, jistoty, které máme, to nedokážeme. Víme, že bychom měli, ale nemáme sílu ani odvahu. Cítíme, že by nás to sovobodilo, víme, že bychom našli svobodu, ale prostě to nejde. Nasloucháme těm, kteří to udělali a šli. Nasloucháme jejich příběhům ze služby a jsme nadšeni, ale také usvědčováni. Někdy sami sebou odsuzováni. Pak hledáme omluvu: „Kdybych neměl rodinu, tak ano. Kdybych neměl tak důležitou a odpovědnou práci a službu, tak ano. Kdybych…“ Stejně uvnitř víme, že to neobhájíme. Pak se stáhneme a jsme na tom stejně jako ten bohatý mládenec, který smutně odcházel od Ježíše.

Přesto možná existuje i tady řešení. Ježíš jim řekl, pojďte za mnou, povolal je. Petr, když viděl Ježíše kráčet po moři zavolal: Pane poruč mi, … ať přijdu za tebou po vodě. Ježíš mu odpověděl POJĎ! A Petr šel.
Na jiném místě jiný muž volá: Věřím, pomáhej mé nevíře!

Pokud skutečně toužíš vykročit, pokud víš, že je to tvé povolání a nemáš dostatek odvahy, dostatek víry, pak možná potřebuješ zavolat jako Petr : „Poruč mi Pane“. Potřebuješ slyšet: „POJĎ“! S jeho pojď přijde i víra i odvaha a ty vykročíš.