1 Královská 12:8  Nedbal na radu, kterou mu dali starci, a radil se s mladíky, kteří s ním vyrůstali a sloužili mu.

Ta slova jsou napsaná o synu krále Šalamouna. Ti, kteří prošli dospíváním svých dětí (a nakonec i z osobní zkušenosti  našeho dospívání), víme, jak těžké je mladé lidi vést k tomu, aby se podřídili radám rodičům. Nejen těžké, ale často nemožné. V určité chvíli jsou rodiče ti poslední, za kým by mladí šli pro radu, nebo se radami rodičů řídili. Prostě rodiče nejsou a nemohou býd podle nich IN. Jsou sto let za opicemi a nemohou rozumět současné době. Možná vám to děti neřekly, ale to neznamená, že tak nejdnají, i když jsou vůči vám slušní a „hodní“. Pokud si neumí poradit, dají spíše na rady svých vrstevníků. Prostě v určité chvíli, kdy podle nich a věku dospějí, si „konečne“ chtějí a také začnou rozhodovat o sobě a svém životě sami. Čase však, zvláště když se sami stávají rodiči a přijdou rodičovské starosti, přichází s větou.: „Měli jste pravdu“. Pokud to u vás tak nefunguje a děti jsou stále poslušné, dají na váš názor…, pak děkujte za tu milost.

Nevztahuje se to jen na děti. Něco podobného se děje v učebnickém procesu, v práci, když zaučujete někoho na vedoucí  místo apod. Prostě přichází čas, kdy si učedník nebo budoucí nástupce říká, to již zvládnu, to již stačí, já se chci začít samostatně rozhodovat…. Nemůže se dočkat dne, kdy učiní první samostatné rozhodnutí bez dozoru nad sebou. I zde platí, že v případě kdy si neví rady, nepůjde za vámi, ale bude hledat jinde. Je to proto, že potřebuje prožívat svojí dospělost a svou získanou autoritu. Mnohdy je to viditelné, jak je nedočkavý a nejradiji by vás již vyhodil z místa a sedl si na vaši „židli“, nebo vás opustil a začal svoji službu.
I zde platí, že přide čas, kdy přijde a řekne: „Měli jste pravdu“.
(Jsou ti, kteří se bojí začít samostatně a nejraději by zůstali stále pod autoritou a u „máminy sukně“. Ale těch, které k tomu vede poslušnost a moudrost je poskromnu. Většinou jsou to ti, co potřebují naopak popostrčit z hnízda, aby konečně mohli převzít odpovědnost za sebe a svůj život a nezůstávali doma na peci s maminčinýma buchtama.)

Podobně se chováme vůči Bohu. Prostě v určité fázi si chceme začít žít „své křes/tanství“ a „svou duchovní autoritu“. Dokonce to někdy u nás vypadá, jako bychom Bohu řikali: „Ty tomu nemůžeš nerozumět. Možná jsi rozuměl mým rodičům ale mně? Dnes? Jej jiná doba…“
Jen to tak vypadá, nebo se tak skutečně chováme? Jak se stavíme k pravdě Písma? Přizpůsobujeme si ho vlastní moudrosti a chytrosti, protže „my víme lépe, jak …“
Pak přijdeme se slovy: „Měl jsi pravdu Bože.“

Co si myslíš? Jak na tom jsi ty?