Dnes píši při cestě z Prahy. Ráno, když jsme vyjeli (po několika letech jsem jel jako spolujezdec a  ne jako řidič)j jsem si mohl více všímat cesty a toho, co se děje kolem nás. Nebo spíše neděje. Projeli jsme minimálně dvacet kilometrů v omezení. V jednom jízdním pruhu, přestože jsme byli na dálnici. To není novinka. Všichni víme, že se dálnice u nás opravují. Mne však zarazilo, že jsem jel tímto úsekem několikrát a nikdy jsem tam nikoho neviděl pracovat. Úsek vypadal dostavěný, ale omezení stále platí. Tak to je  několik týdnů. Řidiče to zamrzí, když to vidí a hlavně, když takovým úsekem musí jezdit. Nejen mrzí, ale někdy pořádně naštve.

Podobně to může být i v našich životech. V naší službe. Vidíme, že jsme připraveni, pracujeme, sloužíme, modlíme se, ale nic se neděje. Nic. Ani v nás, ani v lidech, ani ve službě žádný posun, jen přešlapování na místě. Očekáváte na něco nového, na  naplnění zaslíbení. Přitom víme, vnímáme, že posun, nová cesta, zaslíbení již, již by tu měl být. A nic. Jen čekáme. Připadáme si jako ta opravená a připravená dálnice,  po které ješté nikdo nejezdí, protože je na ní omezení. A přitom by již mohl.

Dálnice je připravená, ale čeká na kolaudaci, čeká na zkušební provoz, čeká na slavnostní otevření. Čeká až dozraje. Ona i čas.

I my  musíme často čekat, až dozraje situace, která  nezávisí na nás. Musíme projít kolaudačním procesem a dozráním nás samotných. To se děje často skrze naše čekání. Čekání je nejlepší kolaudační proces, který nám ukáže všechny naše slabiny, naše nedostatky. V čekání nám přicházejí myšlenky, s kterými potřebujeme jednat. V čekání dozrává naše ovoce charakteru a ukazuje na naš motiv.

Dobrou zprávou je, že jednou čekání skončí a přijde slavnostní otevření. Přijde naplnění zaslíbení, přijde změna, přijde vykročení na další cestu.

Nebuď netrpělivý, vydrž a počkej na Pána  až on přijde a řekne zkolaudováno může se vyjet.

Krásnou cestu v pravý čas.