Bojovali jste někdy s odpuštěním? Možná ne. Možná s tím nemáte problém. Já ano. Mnohokrát. Je pravdou, že čím dál tím méně, ale byly doby, kdy jsem bojoval měsíce a měsíce.
Ti, kteří jste to poznali, znáte určitě ten stav, kdy si říkáte (nebo Bohu): „Kdyby to přestal dělat. Kdyby přišel a omuvil se. Kdyby se změnil. Kdyby….., pak bych odpustil, ale v této situaci nemohu.“

Co to vlastně říkám? O co mi jde? Aby přede mnou vyznali hřích a já je  ospravedlním, dám jim „rozhřešení“ ? Odpustím jim jejich hřích? Kdo může odpuštět hříchy? Smazat je? Jsme Bůh? Jsme Ježíš? Zemřeli jsme za toho člověka?

I Bůh prvně projevil lásku. Projevil ji tak, že zemřel za naše hříchy. Přišel v určený čas, prokázal, že je Boží Syn, zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Teď je po pravici Boha Otce. Nečekal, až člověk přijde a začne se omlouvat. Nečekal, až se změníme. Udělal skutek lásky. Prokázal svou lásku. Prně miloval. (1.Jan 4:9-10)
Bůh po nás zatím nechce, abychom za někoho prolili krev, ale přikazuje nám, abychom lásku prokazovali především tím, že odpustíme. Nebudeme v sobě držet neodpuštění. Nepodmiňovali ho, Nečekali až ten druhý přijde. Ale byli jako On. Být první v odpuštění. Prokazujeme lásku k Bohu a lidem tím, že jim odpouštíme. Dáváme tak lidem šanci prožít, že je někdo miluje. Zažít lásku. To proměňuje. Pokud ne, není to naše věc. Nejsme povoláni k tomu, abychom omilostňovali, ale odpouštěli.
Hřích nemůžeme vymazat, to může jen Bůh, ale můžeme lidem prokázat lásku tím, že jim nebudeme počítat křivkdy, kterých se dopustili. Láska nepočítá křivdy.