Zažili jste změnu emocí člověka. Ten, který o vás mluvil jen dobře najednou obrátí a začne vám zlořečit?
Byl jsem v kanceláři sociálních pracovníků, seděl na židli a poslouchal jejich trápení. Jedna žena z místní osady, které se snažili pomáhat a dlohodobě ji pomáhali nad rámec svých povinností, odešla nedávno z této kanceláře po tom, co všem a hlavně vedoucí zlořečila a stahovala na ni veškeré zlo. Jen proto, že ji nevyhověli.
Vím, že i mě mnoho z nich dokáže zlořečit, když není po jejich. Přitom se dokáží chovat naprosto přetelsky. Je to nahoru a dolů.
Tak jsem nad tím začal přemýšlet.
1 Jan3:15 Kdo nenávidí bratra (sestru) je vrah…
Matouš 5: 22 … každý, kdo se hněvá na svého bratra (sestru) bude vydán soudu …..  kdokoli by mu řekl „Tupče|“ bude vydýn pekelnému ohni. 
Říkal jsem si, jak je možné, aby u lidí, kteří navštěvují sbor, chválí Ježíše, mluví o své víře, docházelo k takovým věcem. Ve většině případů to vidíme u Romů, ale je to mnohem rozšířenější zjev. Duchovní projev. Je všude, jen jinde skrytý.  Mnoho sester se dokáže „do krve“ pohádat, nenávidět se.
Možná nezlořečíme ústy, ale co se odehrává v naší mysli? Co přejeme druhým, když nás zklamou, nebo nedodrží něco, na co jsme se spoléhali a je to pro nás životně důležité? Nezlořečíme jim také? Jen to nikdo neslyší.
Kde se to v nás bere?
Jeden z důvodů najdeme v těchto verších: Tak praví Hospodin: Zlořečený, kdo spoléhá na člověka, kdo se od smrtelníka opírá a v srdci se odvrací od Hospodina. (Jeremiáš 17:5)
Kdykoli prožíváme zklamání od lidí, myslíme si, že nás zradili, že na nás zapomněli, nedodrželi to, co slíbili, i když je to tak pro nás důležité, nebo jen nenaplnili naše představy, dostáváme se do situace, kdy se postavíme uvnitř nás proti nim. Tady to v nás začne vřít a jsme vůči nim zlí, nahněvaní, nedokážem odpustit a máme sklon k zlořečení. Rómové to jen pustí ven ústy, na rozdíl od jiných. Důvodem je většinou strach, beznaděj, protože: „Co si teď počnu? Spoléhal jsem se na něho, na i, na organizaci…!“
Když se spoléháme a opíráme o tělo, o člověka, o organizaci, dříve nebo později dôjdeme ke zklamání. Žádný člověk ani organizace, společenství nemůže dlouhodbě naplnit naše představy a hlavně potřeby. Pak se dostáváme pod tlak. Hospodin o takových lidech mluví jako o těch, co jsou zlořečení. Od zlořečeného člověka pak také zlořečení vychází. Ať již v myšlení, nebo ústy.
Jediná obrana proti tomu je spoléhat se na Hospodina. To, že říkám, že ho miluji, uctívám ho v písních nebo modlitbách, ještě neznamená, že se na něj spoléhám. Možná si dokonce říkám, že očekávám pomoc od něho, od Hospodina, ale mám problém, že jsem si udělal představu o tom, skrze kterého člověka mi ji pošle a na toho se pak spoléhám a obracím.
Verše v Jeremiáši nám jasně říkají a dávájí návod nato, jak se máme zbavit zlořečení, jak ho promněnit v požehnání. Z požehnaného vychází požehnání.
Požehnaný, kdo spoléhá na Hospodina a jehož nadějí je Hospodin. (verš 7)