Můj dědeček bydlel v malém domku u rozcestí na Vysočině. Jejich dvě místnosti byly stejně velké jako chlév v levé části domu. Nevzpomínám si jestli chlév obýval dobytek, ale chlév ještě cítím. Ani si nevzpomínám kolikrát jsem byl u nich. Mám jen několik málo vzpomínek. Dědeček i babička zemřeli, když jsem byl malý.
Jeden obraz, který mi z té doby zůstal, byla velká, aspoň v očích malého chlapce velká postel s pruhovanou peřinou. Stála v kuchyni u okna. Spal v ní dědeček. Vklouzl jsem k němu pod peřinu a on mi vyprávěl příběhy. Vyprávěl je tak dobře, že jsem dlouhá léta myslel, že je sám prožil. Později jsem zjistil, že mi vyprávěl příběhy barona Prášila.
V jednom příběhu se baron dostane do nesnází, když i s koněm skončí v bažině. Bahno ho pomalu stahuje ke dnu. Baron to vyřešil velmi jednoduchým způsobem. Chytil se za své dlouhé vlasy, které měl spletené v cop a vytáhl se z bažiny.
Několik dní jsem se také snažil sám sebe zvednout. Nešlo to. Do dnes jsem nedokázal sám sebe zvednout nad zem ani o centimetr.
Stejné to je s pouty hříchu. Pouta a okovy fungují tak, aby člověk nemohl utéct. Neměl svobodu pohybu. Člověka obtáčí a spoutává mnoho věcí, ze kterých nemůže ven. Chce, snaží se, ale nejde nám to. Stejně jako já jsem nemohl zvednout sám sebe.  Nikdo nemůže sebe a ni druhého zbavit hříchů. Změnit jeho hříšnost ve spravedlivost.
Ježíš vzal na sebe všechna pouta a okovy, veškerou moc hříchu i se všemi důsledky, tedy se smrtí, … . Bůh sám přišel z nebe, vzal na sebe naše pouta, trpěl, zemřel. A hle je živý, smrt na něj neměla právo. Dnes před námi opět stojí. Živý čistý, spravedlivý a bez hříchů, které před smrtí na sebe vzal. On jediný to mohl udělat. Ježíš Kristus.
Nesnažme se tahat za vlasy z vlastního bahna. Nesnažme se dostat z okovů, které nejsme schopni rozbít, ale důvěřujme tomu, který to již dokázal a nechme ho, aby nás jich zbavil.
Důvěřujme mu. Proto přišel z nebe na zem a na sobě prokázal, že je toho mocen.