„My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě.“ 2 Korintským 3:18 B21

… odrážíme Pánovu slávu…

Psal jsem, že jsme to nakonec my, kdo jsme tím zrcadlem. Pokud se postavím před Ježíše, bude se na mne odrážet on sám, jeho sláva. Jak? Již víme, že zrcadlo nesmí nic zakrývat, aby se v něm mohl odrážet něčí obraz.

Jeho sláva se na nás odráží skrze proměňujíci obraz nás samotných. Proměňující do jeho podoby. Stojí před ním hříšný a slabý člověk, hliněná nádoba, která se v jeho přítomnosti začíná podobat jemu. Je to Duch Boží, který to s námi dělá. Od slávy k slávě. Od podoby k ještě věrohodnější podobě. Každým setkáním je naše „zrcadlo“ jasnější a jasnější a odráží jasnější a přesnejší obraz Ježíše. Otec, který se na nás dívá, vidí tuto slávu svého syna v našich srdcích. Od slávy k slávě. Od proměny k proměně. Od vítězstvi k vítězství.

Odrážet může také znamenat něčeho se zbavovat, posílat to pryč od nás. Toho se dopouštíme většinou tím, že chceme být obrazem sebe samotných. Své vlastní slávy. V takových případech stojí Ježíš před našimi zavřenými dveřmi, před zrcadlem, které je natolik zahleděné do sebe, že se stalo slepým. Slepé zrcadlo je takové, které ztratilo schopnost odrážet obraz. Přesto i takové zrcadlo má šanci v přítomnosti Boží opět tuto schopnost získat. U Boha není nic nemožné.