„My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě“. (2. Korintským 3:18 [CzeB21])

My všichni s odkrytou tváří…
Téměř všichni lidé (určitě všechny ženy) před odchodem z domu  se zastaví u zrcadla. Zjistí jak vypadají a opraví některý z nedostatků, které zrcadlo ukáže. Tu upadnutý pramen vlasů na účesu, onde smítko na rameni, nebo upraví make up. Muži si povytáhnou a uvolní triko nebo košili, aby jim nebylo vidět tolik rostoucí bříško, nebo naopak zkoumají, zda jsou vidět bicepsy,…
Ať se sami sobě líbíme nebo ne, všichni se aspoň jednou za čas podíváme na sebe do zrcadla.
Pokud se na sebe nedíváme v bludišti na Petříně (jak jsem včera psal), pak nám zrcadlo odhalí pravdu o tom jak vypadáme. Ovšem jen za jednoho předpokladu a to, že mezi sebe a zrcadlo nedáme něco, co by bránilo proniknout našemu obrazu na zrcadlo. Pokud mezi námi a zrcadlem bude překážka, nic neuvidíme. Pokud si přes hlavu dáme černý pytel, také neuvidíme, jak vypadáme, i když zrcadlo věrně zobrazí náš obraz. To, že si zahalíme tvář, abychom se v zrcadle neviděli, nezmění náš vzhled.

Postavím-li se před našeho Pána, před Ježíše (přijdu k němu s modlitbou, začnu s ním mluvit a čekat na odpovědi, uznám ho za Pána…), začne se na nás odrážet jeho sláva. I zde je jeden předpoklad, jedna podmínka a to, že před něj předstoupíme s odhalenou tváří. Tedy takoví, jací jsme. S každým nedostatkem, hříchem, zlobou, smutkem, problémem, vítězstvím a radostí. S celým a otevřeným srdcem. Prostě naprosto odhalení.
Co vidíme, co se odráží? Naše nedostatky? Naše chyby? Ne. Vidíme slávu Ježíše Krista. Najednou jsme my sami zrcadlem, ve kterém se odráží jeho sláva. To jsou chvíle naší proměny. Čím častěji nastavujeme svoji pravdivou – odhalenou tvář před Pána, tím více a rychleji nás Duch svatý proměňuje k jeho obrazu.
To se však děje jen těm s odkrytou tváří. Sundejme si tedy roušku a nechme na nás zrcadlit Boží slávu.