Jeden z přátel mi hovořil historii Brooklynského mostu. Ve své době to byl zázrak, který přirovnávali k divům světa. Pilíře mostu byly v době stavby nejvyššími stavbami tehdejšího světa. Technologie byla úplně nová a většina lidí nevěřila, že je možné něco takového postavit. Při jeho stavbě zemřelo 27 lidí. Dokonce autor stavby, který mnoho let bojoval za to, aby se most postavil, zemřel v době, kdy došlo k rozhodnutí most postavit a práce dostaly zelenou. Zemřel po úrazu nohy, kterou mu amputovali a stavbu převzal jeho syn. I ten utrpěl úraz, který ho znehybnil po celém těle. Nemohl mluvit, mohl jenom ležet a jediné čím pohyboval, byl jeden prst na ruce. Tímto prstem se naučili se ženou komunikovat a ta vydávala jeho příkazy inženýrům, dělníkům…. Díky této komunikaci stavba pokračovala. Později převzala sama stavbu mostu. Po třinácti letech byl most dostavěný.

Je to obrovský důkaz toho, co je člověk schopen udělat, když se dokáže sjednotit. Pán nám říká: „Říkám vám také, že pokud se dva z vás na zemi shodnou ohledně čehokoli, za co by prosili, stane se jim to od mého nebeského Otce.“ (Matouš 18:19 [CzeB21])

Přemýšlel jsem o tom, že by nebylo nic nemožné pro manželské páry, které by se dokázaly sjednotit a komunikovat jako tito dva stavitelé mostu. Zvláště, když uprostřed nich je Kristus a vede je Duch svatý.

Přesto tomu tak není.

Jakou moc by měla církev, kdy se něco podobného v jednotě odehrávalo uprostřed ní.
Nebylo by potřeba se zabývat principy, nebylo by potřeba biblických škol a vymýšlet různé způsoby evangelizace…

Nejsou všechny věci, které nás rozdělují malichernostmi, které nestojí za to, abychom se jimi nechali rozdělovat? V porovnání s tím, co bychom mohli dokázat, kdybychom je opustili? Nestojí to za to?

Věřím, že celé nebe se bude radovat a tancovat vždy, když se to někomu podaří.

Nestojí to za to, to zkusit, jít za tím?