Začalo léto a s ním i pravidelné opravy cest. V několika poledních letech je jich čím dál tím více. A všechny, jakoby byly naplánované na termín našich dovolených.
Vyjedete první den na svoji čtrnáctidenní dovolenou a hned z těchto čtrnácti dnů strávíte tři a možná i více hodin čekáním na uzávěrkách, objížďkách apod. Stojíte v koloně a po třiceti minutách popojíždění ztrácíte nervy a začnete vyčítat silničářů, firmám, vládě jejich práci,  sobě, že jste vůbec vyjeli,   že  čas odpočinku pročekáte někde na silnici. Pak se konečně rozjedete, abyste po dalších padesáti kilometrech znovu stáli v další koleně. Pak ještě na hranicích …. . Asi víte o čem píši.
„Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas:“ (Kazatel 3:1 [CzeB21])
„On (Bůh) sám vše dělá včas a krásně ….“ (Kazatel 3:11[CzeB21])
Bývám netrpělivý. Vidím věci, které by se měly udělat, které jsou Boží a říkám si: „Teď by to bylo ono!“ Teď bychom měli
začít s tím a s tím.“ A nic. Stojím. Nemohu často vůbec nic udělat. Nic ovlivnit. Jsem jako řidič v koloně na dálnici. Nemohu ani dopředu ani dozadu, doprava ani doleva. Mohu jen čekat, až se kolona rozjede. Až přijde Boží čas. Přichází v době, když si již myslím, že je pozdě, že teď není ten správný čas. V době, kdy okolnosti jsou spíše již proti, kdy se to již nedá stihnout apod. Právě v takovou chvíli Bůh přichází. Přichází ve svém čase a oslavuje se. A já jenom zírám.

Mám představu o tom, co vše budu dělat na důchodu. Je toho hodně. Někdy přichází myšlenka, začít s těmi věcmi teď. Co když pak nebudu mít dostatek sil a energie, zdraví, kolik mi Pán dá času apod. Bůh má svůj čas i pro věci v mém důchodu a věci, které v něm mám udělat. On se nezpozdí ani je nepředběhne. Často nás musí zastavit, abychom věci nepředběhli. Boží věci, aby se skutečně naplnili jako Boží, musí se stát v jeho čase. Jinak jeho vize se stane jen lidskou kopií, která bude bez Boží slávy a jeho moci. Stane se dílem člověka.
Bůh nám často nachystá kolonu, ve které se pak nemůžeme ani pohnout a musíme čekat.
„Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě.“ (Žalmy 139:5 [CzeCEP])