Usilujte o pokoj se všemi a o posvěcení, bez něhož nikdo neuvidí  Pána. (Židům 12:14 [CzeCSP])

Předevčírem jsem měl nepříjemný telefonát. Snažil jsem se být příjemný a slušný, přestože člověk na druhé straně byl pravý opak. Nakonec jsem si neodpustil aspoň malou poznámku vůči tomu člověku. Neudržel jsem se a na jeho zvýšený hlas jsem poznamenal: „aspoň vím na čem jsem a s čím mohu počítat“ a zavěsil jsem. Pak jsem nad tím přemýšlel. Přemýšlel jsem, jestli jsem tou poznámkou nezavřel možnost k dalšímu jednání s tím člověkem.
Je důležité, jak končíme naše rozhovory, setkání, vztahy … Jaký je ten poslední obraz, který si lidé ze setkání, nebo vztahu s námi odnáší. To je to, co v nich zůstane. I kdybychom měli dobrý vztah, ale rozešli bychom se s tím, že jsme se pohádali, pak bychom sice říkali, že jsme byli kamarádi, kamarádky (bratři, sestry), ale….  Zůstala by v nás hořkost z posledního setkání. Nikdy nevíme, jestli se s lidmi ještě někdy příště setkáme. To, co zanecháme, může být pokoj a požehnání, nebo zranění, hořkost, bolest, strach, nejistota….. Vše, co zanecháme, věřte, poroste. Buď poroste pokoj a naděje, nebo ty negativní věci. A ďábel se postará, aby ty špatné věci rostly rychle a hluboko zakořenili.
Jsme dědicové požehnání a máme čím žehnat. Nemusíme souhlasit s tím, co člověk dělá, jak se chová a přesto máme i pro takového plný koš požehnání: můžeme mu žehnat Božím navštívením, moudrostí, svobodou v Kristu, poznáním Boha, plností Ducha, přijetím milosti…. Nežehnáme proto, abychom  „zžehnali“ člověka naší tvrdostí a ukázali mu tím, jak je špatný, ale žehnáme mu z Boží lásky, která je v nás. To je něco, co přináší do lidských životů pokoj a naději, kterou dnes většina lidí ztrácí.
Pokud je to na nás, buďme se všemi v pokoji. A věř, že je to na nás.