Některá představení se v divadle hrají několik sezón. I čtyři, pět let a déle. Čím větší a známější divadlo, tím déle se hrají. Herci je hrají rádi. Přestože to jsou stovky představení, jsou pokaždé trochu jiná. Nikdy nejsou zahraná úplně stejně jako ta předchozí. Stává se také, že někdy herci jeden druhému udělají nějaký naschvál- řeknou nebo udělají něco, co není ve scénáři, co nemají připravené, aby své kolegy vyvedli z míry. Možná proto, že se za tolik let již trochu ve stále stejné hře nudí.
To jsou herci, ale co divák. Představme si, že bychom chodili do divadla každý týden vždy na stejnou hru. Několik let. Seděli bychom a předem znali každé slovo, které na jevišti padne. Jediné na co bychom čekali, by bylo, zda někdo z herců neudělá chybu, nebo nějaký naschvál druhým a tím okoření celé představení.

Asi před dvěma týdny jsme mluvil po shromáždění s jedním mužem, který se rozhovořil o tom, jak nudná jsou setkání křesťanů. Jak nemohou nic dát dnešním mladým lidem.  Prý je to pořád stejně dokola. Prostě nuda. To  mne přivedlo k tomu, abych se zamyslel nad tím, jestli má pravdu nebo ne. Zda je dobré, jestli ti, kteří přichází do shromáždění (kostelů, modliteben, různých sálu), hledají zábavu a církev by se tomu měla přizpůsobit, jestli je to v pestrosti kázání, jestli je to v pestrosti programu nedělního shromáždění apod.
Pravda je taková, že práva, kterou kazatel přináší je dva tisíce let stará a celou dobu stejná. Dva tisíce let se káže stejná pravda. Pokud sloužím ve sboru několik let každý týden slovem a mezi tím ještě někde na skupince, pak se pro mnoho z posluchačů má slova opakují stále dokola. Ví, co asi řeknu, čím zakončím, jakou výzvu dám apod. Jak tedy udělat církev pestřejší, kde není nuda, kde nevím, co bude následovat, bude mne udržovat v pozornosti a napětí a přitom v jednotě?
Není to zase tak složité a přitom se dokonce nemusím ani podbízet lidem ze světa. Vyžaduje to zapojení všech.
Pokud se v církvi staneme jen diváky, brzo se budeme nudit, protože budeme všechno znát (to se stává tak od tří let chození pravidelně na bohoslužby). Jak to změnit? Stát se z diváků služebníky.  „Co s tím, bratři? Když se scházíte, každý něco přináší – někdo píseň, někdo vyučování, někdo zjevení, někdo jazyk a někdo výklad. Ať se to všechno děje k vzájemnému posílení.  Chce-li někdo mluvit v jazycích, ať mluví postupně dva nebo nejvýše tři a někdo ať vykládá;  když tam ale nebude, kdo by to vykládal, pak ať ve shromáždění mlčí a mluví jen pro sebe a pro Boha.  Proroci ať mluví dva nebo tři a ostatní ať to rozsuzují.  Dostane-li zjevení někdo jiný z přítomných, pak ať ten první mlčí.  Můžete přece jeden po druhém prorokovat všichni, aby se všem dostalo poučení a povzbuzení.  Proroci mohou své puzení ovládat;  Bůh přece není Bohem zmatku, ale pokoje – tak je tomu všude, kde se shromažďují svatí.“ (1. Korintským 14:26-33 [CzeB21])
Pokud budeme žít život plný Ducha svatého, budeme mít vždy dostatek svědectví o tom, co Bůh dělá v našich životech a co chce dělat. Nebudeme muset stále opakovat několik let jedno stejné svědectví, ale budeme mít každý týden nové. To je pestrost, přestože jde vždy o stejnou zprávu o Ježíši.  Můžeme mít v církvi dramatické a napínavé situace při modlitbách za nemocné, za spoutané, za ztrápené….
Musíme se stát z diváků herci. Musíme vstoupit do role, kterou nám Bůh pro život s ním připravil. Musíme, my všichni, vstoupit na Boží jeviště a začít.  (Zdá se mi, že nás, apoštoly, Bůh postavil jako poslední, jako odsouzené na smrt, neboť jsme se stali divadlem světu, andělům i lidem. (1. Korintským 4:9 [CzeCSP]))
Kdo tedy sedí v hledišti a kdo je na jevišti? Na jevišti jsme my, kteří milujeme Ježíše, rozhodli jsme se stát jeho služebníky, my, kteří se necháme vést Duchem svatým. V hledišti pak je svět (mocnosti a panstva tohoto světa), andělé a lidé tohoto světa. Na které straně jsi v tomto „divadle“?  Jsi stále v hledišti nebo jsi již na jevišti společně s celým zástupem svědků (11. a 12. kapitola Židům)?
Pokud jsi křesťan, pak vstaň ze své židle v hledišti, která ti nepatří a vyběhni na Boží jeviště, kam patříš.