To, o co jde, je vlastně být jedno v s Bohem. Jednota s Bohem nám zaručuje vše. Spasení, jeho milost, dědictví Božího království, všechna zaslíbení …. a také jednotu s ostatními bratry a sestrami.
O nic víc nejde, protože toto přináší vše ostatní. Ďábel udělá vše pro to, abychom tuto jednotu neměli. Dělá to skrze lež, které když uvěříme, sami se pak vzdalujeme Božímu požehnání, které přináší jednota s Bohem. Lež je to jediné, co na nás ďábel má. To ostatní vychází z toho, jestli a nakolik jsme jeho lžím uvěřili.
Další překážkou, proč nejsme schopni vstupovat do jednoty s ostatními, je nedůvěra v sebe. Možná jste již zažili zklamání ze sebe samých, které vás vedlo k rezignaci, ke stažení se ze služby, nebo vás odsunulo do posledních řad v církvi, až jste tam přestali chodit. Přitom vám nikdo neublížil, vážíte si svých sourozenců, „máte je rádi“, ale přesto se necítíte hodni být s nimi.
Viděl jsem to i u bratrů a sester, kteří několik let sloužili, byli pilíři sboru a najednou se ztratili ze služby i ze sboru.
Byli najednou zklamáni ze sebe samých. Ze svého života. Přestali důvěřovat, že skrze ně může Bůh něco dělat, změnit, že je Bůh může dál používat, začali vidět jen své nedostatky, pro které před sebou ztratili důvěru. Můžeme to přirovnávat ke ztrátě víry, nebo naděje. Myslím si však, že je to hlavně ztráta lásky. Lásky k sobě:
„On mu řekl: „ Miluj  Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.   To je největší a první přikázání.  Druhé je mu podobné:  Miluj  svého bližního jako sebe samého.   Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci.“  (Matouš 22:37-40 [CzeCSP])
Když se vrátím do třinácté kapitoly 1.Korintským, kde je popisovaná láska a vztáhnu to na milování sebe samého, zjistím jak nedostatečně miluji sám sebe:  Láska je trpělivá, dobrotivá, láska nezávidí, [láska] se nevychloubá a není domýšlivá.  Nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nerozčiluje se, nepočítá zlo.  Neraduje se z nepravosti, ale raduje se spolu s pravdou.  Všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží.  (1. Korintským 13:4-7 [CzeCSP])
Jsem dostatečně trpělivý se svými chybami a nedostatky? Jsem k sobě dobrotivý, nebo se stále odsuzuji a počítám si a připomínám si stále všechno to zlé, co jsem kdy udělal (přestože vím, že Ježím mi to již odpustil)? Raduji se, když odhalím o sobě pravdu? Jsem schopen sám sebe snášet? Věřím a doufám ve svou budoucnost v Kristu?
Nedostatek lásky k sobě je překážkou k tomu, abychom mohli mít jednotu se svými bližními. Protože je nedokážeme skutečně milovat. Milujeme tak, jak milujeme sami sebe. Pokud máme nedostatek lásky k sobě samým, nemůžeme ho mít dost ani pro druhé (nejsme s nimi dostatečně trpěliví, laskaví, dobrotiví, důvěřiví, nemáme pro ně naději a nevěříme jim).
Jedním z receptů jak milovat sami sebe je uvidět se tak, jak nás vidí Bůh, jak jsme pro něho vzácní. Vzácní tak, že je pro nás ochoten obětovat to nejdražší, svého Syna, že nás nikdy neztrácí ze zřetele a je připraven vždy zasáhnou, když to potřebujeme. Bojuje za nás, modlí se za nás (Duch svatý), přimlouvá se za nás (Ježíš). Máme péči, která odpovídá péči milovaných dětí. A já a ty jsme milovanými a vzácnými Božími dětmi, přestože jsme v mnohých věcech nedokonalí. Láska není nijak spojena s naší dokonalostí nebo neschopností, s našimi chybami a pády. Láska prostě je nebo není. A u Boha je. Je pro nás. Pro tebe i mne. A je jí dostatek na každý den, každou hodinu, každou minutu.
Užívej si jí do sytosti. Pak ji budeš moci mít dostatek i pro druhé a budeš si užívat jednoty.