Dal jsi mi ⌈štít své záchrany,⌉ ⌈tvá pokora mě činí⌉ velkým. (2. Samuelova 22:36 [CzeCSP])
Kolikrát byl Ježíš obviněn z toho, že se povyšuje, že je pyšný. Mnohokrát stál před touto kritikou. I my, pokud se dostáváme, do podobné situace, když chceme žít podle slov Písma. Podle slov tak, jak jsou napsaná. Ne podle toho, jak je chápe tento svět, nebo různé filozofie či způsoby myšlení (řecký, evropský, americký, východní …) Většinou s pokorou je spojováno “ stát někde v koutku a mlčet“, „být nemocný a přijmout to a mlčet“, „být utlačovaný nepřítelem a mlčet“, „být chudobný a mlčet“… . Ale to není biblická pokora. Když čtu Davidovy žalmy, tak tam neslyším mlčení, ale volání, křik k Bohu. Pokud bych se modlil stejně jako David v žalmech, určitě budu obviněn z pýchy (minimálně té duchovní) ,nebo aspoň z nepochopení Božích principů apod. Zaposlouchejme se do toho, co říká a jak volá David k Bohu ve svých žalmech.

Pokora je o něčem jiném. Je to to přiznání se k tomu, že bez Boha nejsem nic a nic nemohu.
Bůh sám je nazýván Davidem pokorným. „Tvá pokora mne činí velkým“. David vidí Boží pokoru. Boží pokora spočívá v tom, že on, všemocný Bůh, se sklonil k člověku. Nejen sklonil, ale ještě o něj pečuje a trpělivě očekává a připravuje nás k tomu, abychom i my se stali pokornými.

Pokud se sejde naše pokora – naše uznání, že bez Boha nejsme a nemůžeme dělat nic – s jeho pokorou – tedy s tím, že se k nám sklání a pečuje o nás, pak spojením těchto pokor dochází k uvolnění obrovské Boží moci v našem životě.
Bůh pokorný je. Teď je na nás se k té naší, nechat dovést jeho láskou a péčí. Jeho pokorou.