Nejvíce energie při vytvoření nových věcí odčerpá přesvědčování druhých o správnosti a možnosti tyto nové věci udělat. Vždy mne dokáže rozčílit člověk, který aniž by přemýšlel o prospěchu té či oné nové věci, toho, co je potřeba udělat, začne mluvit a hledat vše, proč to udělat nemůžu nebo nemůžeme. Je rozdíl mezi tím, předkládat problémy, které to může přinést a tím, že to nejde udělat. Problém nám možná stíží život, ale je řešitelný a pro mnohé výzvou, ale „nejde to udělat“, je odsouzení, sebrání víry.
Proto je to vždy velký boj. Písmo nám říká:  Tvé přesvědčení ať zůstane mezi tebou a Bohem. Blaze tomu, kdo sám sebe neodsuzuje, když se pro něco rozhodl.  Ten však, kdo pochybuje, byl by odsouzen, kdyby jedl, neboť by to nebylo z víry. A cokoli není z víry, je hřích.
(Římanům 14:22-23 [CzeCEP])
Pokud pro něco ztratíme víru, nejsme to schopni dokončit. A když v tom však bez víry pokračujeme, Písmo to dokonce nazývá navíc i hříchem. Proto jde u nových věcí vždy o tak velký boj. Zlý se snaží zabránit jejich prosazení tím, že nám chce vzít víru. Navíc se snaží o to, abychom sami sebe pak odsuzovali. Ztráta víry vede k sebe odsouzení z toho, co děláme.  Používá k tomu ty nejbližší, lidi kolem nás, podřízené, vedoucí. Pokud v této fázi zvítězí tvá víra, pak máš 50% vítězné cesty za sebou. Stojí to ovšem nejvíce energie a síly z celé věci. Odměnou za to je však, že tvá víra v onu věc se upevní a posílí.
Při hledání nových cest děláme jednu velkou chybu. Zaměřujeme se na to, kudy jít nemůžeme. Kudy se nedá projít, proplout pro proletět, kde jsou peřeje, které nás můžou strhnout do propasti nevíry, mělčiny, ve kterých bychom uvízli se svou malomyslností, kde jsou položeny přes cestu kmeny problémů, které nejsme schopni zvednout apod. Hledáme všechny tyto nástrahy, ale nehledáme cestu. Někdy se zaměříme více na tyto nástrahy a překážky, že naše srdce a myšlení se pak zabývá jen vyhledáváním dalších překážek a nástrah, místo vyjití na cestu. Není důležité vědět kudy nedá projít, ale vědět, kudy vede skutečná a průchozí cesta. To, že budu vědět a všech místech, kterými nemůžu projít, mne do cíle ještě nedovede. Do cíle se dostanu jen tehdy, když budu znát kudy se jít dá.
Náš křesťanský život se může stejně stát stálým hledání a uvažováním nad tím, kudy nejít, kde na nás kdo a co číhá, stálým strachem z nástrah. Můžeme více času strávit hledáním toho, co chystá  dělá ďábel, než cestou za naším Pánem.
Ježíš je ta cesta. On ví kudy jít aniž bychom někde uvázli. Když ho následujeme, nemusíme se bát, že uvízneme, že padneme do pasti, do nástrah. Uvízneme jen tehdy, když budeme hledat kudy se jít nedá, protože ztratíme svého Pána- svou Cestu ze svého pohledu.
Nehledej vždy jen proč ne, nehledejme to, co dělá ten zlý, ale buďme zaměřeni na to, co dělá a čím je Ježíš a čím jsme my v něm.