Včera jsem byl na bazénu, na který nejsem zvyklý. Většinou chodím plavat do klasického bazénu, kde také probíhají závody. Tady však byla vířivka s teplou vodou přímo v bazénu, a další různě kolem bazénu a tobogán. Bylo tam také místo, které napodobovalo proud řeky. Byl to tak desetimetrový kruh široký cca dva metry. Když jsem vešel (doplaval) do tohoto prostoru, měl jsem dvě možnosti: nechat se unášet proudem, nebo plavat proti proudu. Plout proti proudu bylo velmi náročné. udržet se  aspoň na místě a nebýt stržen proudem, vyžadovalo velmi velké úsilí. Stejně to však člověk po nějaké době již nevydržel a nechal se unášet. Pak jsem znovu začal plavat proti a opět jsem to vydržel jen několik minut. Tak dokola jsem plaval a vzdával to, plaval a vzdával to. Bylo to náročnější než si klasicky plavat v bazénu tam a na zpět.

V jedné písni Jiřího Zmožka, se zpívá: „Do proudu řeky tvé, Duchu svatý, chtěl bych vstoupit. V proudu řeky tvé, Duchu svatý, chtěl bych být.“ Když jsem se snažil plavat proti proudu, vzpomněl jsem si na tuto píseň a musel jsem se smát. Najednou jsem viděl, jak náročné je „plavat“ proti proudu Ducha svatého. Kolik to stojí sil a jak to vyčerpává. Stejně jako mne zmáhalo plavání proti proudu. A stejně to dlouho člověk nevydrží. Stejně je pak stržen proudem.

Vždyť Boží království není pokrm a nápoj, nýbrž spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém. (Římanům 14:17 [CzeCSP]) Jsou chvíle, kdy si my křesťané uvědomujeme, že být spravedlivým, mít pokoj a radovat se, nejde samo o sobě. Bez přítomnosti a vedení Ducha svatého to vlastně nejde. Pak máme opět chvíle, kdy si začneme myslet, že jsme si vše, co máme od Boha, něčím zasloužili, nějakou svou spravedlností, prací, službou jsem si zasloužili pokoj a radost a požehnání. Často to poznáme podle toho, že se snažíme druhé přinutit, aby byli spravedliví, dosáhli pokoje a za každou cenu se radovali, sami však to v takovém případě začínáme ztrácet. Začneme se pomalu otáčet proti proudu a snažit se ze všech sil plavat proti proudu. Na maximum vlastních sil. Problém se násobí, že to pak vyžadujeme i od jiných. Zůstaneme však stát na místě a jsme vyčerpaní. Odejde radost a usmějeme se jen, když se nás někdo zeptá na to, jak se máme. Užívat si pokoje? Na pokoj nemáme ani pomyšlení a o spravedlnost jsme přišli hned ve chvíli, kdy jsme tu Kristovu nahradili naší. A tak se dřeme a dřeme. Dobrou zprávou je, že to stejně nejde dlouho vydržet. Jednou nám dojdou síly a my se budeme muset podvolit proudu Ducha svatého. Je lepší se nechat unášet.
Když člověka unáší proud řeky, má často strach z toho, kam ho ten proud strhne, zda nebude po proudu jez nebo nějaký prudký spád na kameny apod. V proudu Ducha svatého se nemusíme ničeho takového bát. Vstupme do jeho proudu – neboť Jan křtil vodou, vy však po nemnohých těchto dnech budete pokřtěni v Duchu Svatém.“ (Skutky 1:5 [CzeCSP]) – a nechme se jím unášet. Neučme se v něm plavat a sloužit.
Přestaňme plavat proti proudu vždyť …všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové. (Římanům 8:14 [CzeCSP])