„Nemusejí odcházet,“ odpověděl jim Ježíš. „Vy jim dejte najíst.“ (Matouš 14:16 [CzeB21])

Jsou lidé, kteří odchází z církevních shromáždění zklamaní nebo „nijací“ – nic z toho nemají, nic se s nimi nestalo, nic nedostali, nic, nic, nic… Naučí se chodit v neděli do shromáždění, protože je to dobrý zvyk, protože se to od nich očekává, protože se tam setkají se známými… Proč to tak je?
Pak jsou lidé, kteří jdou do církve, aby dostali najíst (nejen fyzicky, ale některým jde i o duchovní pokrm), aby se naplnily jejich potřeby. Nejméně jde na tato shromáždění lidí, kteří chtějí dát najíst jiným.

Mnoho lidí odchází z církve protože není naplněno očekávání, které do ní vkládají. Jaké očekávání? Můžeme najít výmluvu a říct, že mají asi špatné očekávání. Ježíš však tak neuvažoval. Uzdravil každou nemoc a každý neduh. Na kříž přibil všechna prokletí a naše nemoci vzal na sebe. To lidé slyší kázat při evangelizaci, to lidé čtou v evangeliích a tak čekávají, že to uvidí a zažijí i v církvi.
Pak jsou zklamaní, že to v církvi není. Někteří si nechají namluvit, že to bylo jen na počátku církve a dnes již zázraky nejsou a je potřeba se soustředit na vyučování a „duchovní“ růst. Vtom lepším případě na sociální pomoc lidem. NE!. Nesouhlasím, lidé stále potřebují být uzdraveni, stále potřebují vidět, že je mezi námi Boží moc. Stále mají touhu po nebeském království, i když to nedokáží pojmenovat. I když o tom nemluví, nechtějí skončit v pekle. Potřebují aby jim dal někdo skutečně najíst ať se jedná o uzdravení, vysvobození, dovolání spravedlnosti…, aby je někdo přivedl k živému Spasiteli, ne k frázím o něm. To, že je živý se nedá jinak poznat, než tak, že to – život – s ním prožijeme a osobně zažijeme v našem životě, že je živý. Setkáme se s tím, co v našich životě dělá. Mrtvý přece nemůže nic udělat.
Neboj se jít a dát jim najíst. Ježíš by učedníky neposílal, kdyby věděl, že to nemohou udělat. Naopak je napomínal: „Stále ještě nechápete?“ „Stále jste nechápaví?“ Tak se ptá i nás:“Stále nechápeš, že můžeš to, co jsem řekl že můžeš?“

Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen.  Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vymítat démony, budou mluvit v nových jazycích,  budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; budou vkládat ruce na nemocné a ti se uzdraví.“ (Marek 16:16-18 [CzeB21])
Přijmi to, nebuď jako ti o kterých je napsané: A když ho spatřili, klaněli se mu, i když někteří pochybovali. (Matouš 28:17 [CzeB21])Je mnoho těch, kteří vidí, káží, slouží, tady klaní se mu, ale nakonec pochybují.
Byl jsem zděšený tím, jak může myšlení světa ovlivnit i zkušené a moudré křesťany. Slyšel jsem jednoho z nich povídat o tom, že pokud je někdo muslim nebo budhista a umírá, zavolá mu jeho kněze (muslimského nebo budhistického), aby mohl důstojně a spokojeně umřít. Zní to moc pěkně a láskyplně, ale je v tom hadí jed! Takové myšlení je od ďábla a ne z Boha. Copak někdo může důstojně a pokojně odejít do pekla? Do zatracení?

Vidíme, slyšíme, ale pochybujeme. Postavme se proti tomu. Vyznejme to jako hřích, vyznejme před Pánem, že nebudeme pochybovat o tom, že můžeme udělat a žít všechno, co Ježíš řekl, že můžeme dělat a můžeme žít.

Pojďme a dejme jim najíst.