Jednou jsem trávil několik málo hodin v kravínu. To stačilo na to, abych byl cítit hnojem a měl tento specifický pach na sobě, i když jsem se vykoupal. Nalezl mi do nosu, přilepil se na mne. Stále jsem ho cítil.
Za několik let jsem začal pracovat v nemocnici. Když jsem jel autobusem, cítil jsem kolem sebe pach, tak typický pro nemocnici. Dokonce se mne jednou někdo zeptal, jestli nejsem nemocný, když jsem byl v nemocnici (tak jsem byl cítit nemocnicí). Prvních několik týdnů jsem dělal chybu, že jsem si dával věci, ve kterých jsem byl v práci do skříně mezi ostatní oblečení. Tak mi načichlo všechno.
Často načichneme tím, co děláme. Když to děláme dlouho, ani si pak neuvědomujeme, jak jsme cítit. Když člověk skončí na ulici, prvních několik týdnů bude cítit sám sebe jak smrdí, ale po roce na ulici to přestane vnímat. Kuřák necítí, jak smrdí po cigaretách. Nevoní tabákem (jak se mylně domnívá), ale je z něj cítit popelník.
Jsou však vůně, které sneseme. Pokud budeme dělat s parfémy, bylinkami, čokoládou apod.
Jsme nositeli různých vůní a pachů aniž si to uvědomujeme.
Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí. (2. Korintským 2:15 [CzeCEP])
I křesťan je cítit. Může vonět nebo smrdět. Jako věřící máme různé vůně a dokonce se podle nich můžeme rozdělovat. Někdo voní láskou Kristovou, jiný je načichlý lidským pohledem na spravedlnost a rovnoprávnost. Z dalšího je pak cítit pot z dělání dobých skutků. Někdo připouští vše, jiný je načichlý zákonem. Neuvědomuje si, jak je to z nás daleko cítit. Jak je toho plný náš šatník (myšlení), ale jak tím načichne i naše okolí a jak ho to ovlivňuje.

Slyšel jsem od kolegy skvělou připomínku: Pro koho nebo co přijde Kristus, aby to vzal sebou do nebe? Pro dobré skutky? Dobrou sociální práci? Pro naše pochopení pro svět? Pro náš liberalismus? Ne! Ježíš se vrátí pro svou církev. Pro své tělo! Nevím jak ty, ale já chci být v církvi. Chci, aby v ní bylo co nejvíce lidí, které znám a potkám. Nejen znám a potkávám, ale cíleně se chci zaměřit na jejich „rybaření“, aby se jich co nejvíce dostalo do církve, pro kterou si Pán přijde.
Pracuji s lidmi hodně let. Pracuji jednak jak duchovní, tak také v sociální oblasti. Za tu dobu vím, že to není sociální pomoc, byť provozovaná křesťanskou organizací, která přivádí lidi ke Kristu a do církve. Pokud přišli lidé do církve ze sociálních služeb, pak jich bylo velmi, velmi málo a často odešli. Ale všude tam, kde se šíří Boží slovo, evangelium o Ježíši Kristu, tam se lidé obrací a církev roste.
Víra je ze slyšení Slova (Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? (Římanům 10:14 [CzeCEP])) Dalším nástrojem k obrácení lidí je láska Kristova v nás. (Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13:35 [CzeB21])) Neobrací nás láska, ta jen přitahuje pozornost srdcí, ale Slovo, které má moc proměnit člověka.
Je velký omyl říkat, že mohu evangelizovat, aniž bych mluvil. Mohu láskou a pomocí přitáhnout pozornost, ukázat, že je zde něco víc, něco ušlechtilého a Božího. Ten, kdo obrací lidi ke Kristu, je Duch svatý skrze  a dělá to skrze slyšení Slova.
Stejně tak můžu přitáhnou pozornost lidí jiným způsobem, zázraky, dříve atraktivitou (dnes je jí všude plno a lidé ji již tak nevnímají jako dříve). Nic z toho však neobrací lidi, jen přitahuje pozornost. Musím kázat evangelium, abych přivedl lidi ke Kristu.
Vrátím se ale k vůni a zápachu.  Někdy si  jako kuřáci myslíme, že z nás vychází vůně, když vše a všechny poměřujeme desaterem a pravidly, nebo že jsme Boží vůni, když ve svém liberalismu jdeme vstříc světu a říkáme tomu Boží spravedlnost a rovnost. Jsme jako ti kuřáci, kteří jsou cítit popelníkem, ale myslí si, že se z nich line vůně tabáku.
V prvním případě začneme smrdět a odrazovat lidi od slyšení, v druhém si lidi přijdou vyslechnout, ale pak se nám vysmějí, protože nejsme pro ně ani ryba ani rak. Dobře se jim s námi povídá, ale jinak nic (není v našich slovech moc ani Duch, protože moc i Duch jsou tam, kde je oslavován Ježíš, ne člověk a jeho moudrost)
Jsme vůní kadidla, které Bohu obětuje Kristus. Není důležité zda budeme vonět lidem a světu, ale zda voníme Bohu. Jemu jsme Kristem a skrze Krista obětováni. O to dbejme. Voníme-li Bohu, máme tu nejlepší vůni, jakou můžeme mít.
Je pak na samotných lidech, zda jim budeme vonět životem nebo smrtí. Nemusíme měnit voňavku podle toho, jak si myslíme, že je to dobré pro lidi a jim milé.
Vůně Kristova kadila nám dokonale stačí.