Když se vžiji do role slepého od narození, kterého Ježíš poslal umýt se do rybníka Siloe, budu prožívat útoky pochybností? Nebudu mít po cestě k rybníku překážky položené z vlastních otázek? Nic se o tom z toho příběhu nedovíme.
Pravděpodobně všichni musíme prorazit nějaký protitlak vůči naší víře, tak jako Náaman. Podívejme se na příběh Syroféničanky (kananejská žena), která chtěla po Ježíši, aby osvobodil její dceru od démonů. (Matouš 15)
Tato žena musela čelit několika druhům překážek, než se její víra naplnila. Všimněme si, že tato žena měla poznání toho, kdo je Ježíš – „volala Synu Davidův“ (tedy Mesiáši), také věděla, co je příčinou trápení její dcery – „má dcera je zle posedlá“. přesto Ježíš nereagoval. Neodpověděl ji ani slovo. Jako by si ji nevšiml. Jako by neexistovala. Neurazila se. Volala dále. A to tak, až to učedníci nemohli snést a žádali Ježíše, aby s ní něco udělal. Vysvětluje učedníkům (přitom si ženy nevšímá), že byl poslán ke svým a ne k cizím. Pak ji Ježíš místo pomoci přirovnává ke psům. Mnoho jiných by se na tomto místě od Ježíše odvrátili a uraženě odešli. Ona však dokáže odpovědět i na tuto urážku. Přečtěme si verše, které zaznamenávají jejich rozhovor:
Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“  On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům.“  Ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“
(Matouš 15:25-27 [CzeCEP])
Přestože stále křičela a běžela za nimi,  měla postoj úcty k Synu Davidovu. Klaněla se a přitom žádala „Pane, pomoz mi“ Šla si tvrdě, ale uctivě za svým. Chtěla zachránit dceru a věřila, že Ježíš ji zachrání.
Ježíš ji nakonec odpověděl:  „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva. (Matouš 15:28 [CzeCEP])
Našla pro sebe a dceru nárok i v tom, co ji Ježíš řekl o psech.

Velmi často vstupuji do Božích věcí jen tak. Bůh je dělá a já do nich vcházím. Nemám na tom žádný podíl. Jsou však situace, kdy to tak není. Musím začít volat. Být neodbytný. Nacházet v Písmu konkrétní nárok na to, co žádám apod. Kolikrát jsem to vzdal před koncem. Pak jsem nedostal to, oč jsem žádal. Tatínek nás chce vytrénovat i v těchto věcech. Vzdáváme se věcí, za které jsme žádali právě proto, že přicházely protitlaky na naši víru. Pochybnosti o tom, že to dostaneme, pochybnosti o tom, že je to pro nás tak důležité. Pochybnosti o nás, pochybnosti o Ježíši. A to vše jen proto, že jsme museli dlouho čekat a dlouho žádat.
Na tomto příběhu je potřeba si také všimnout toho, co říká Ježíš. Nejen, že vyvyšuje její víru, ale říká: ať se ti stane podle toho, jak chceš. Ona moc chtěla, aby její dcera byla vysvobozena. Jak moc chceme, aby byl někdo uzdravený, když se za něho modlíme, jak moc chceme změnit situace, jak moc chceme, aby lidé byli zachráněni. Podle toho jak chceme, se nám stane. Pokud to vzdáváme brzo, pak tím říkám, že nám o to (o něho, o ni) tak moc zase nejde. Nějak se s tím naučím žít, nějak se s tím smířím… . To je pak vyjádřeno i naší nedostatečnou vírou v to, že to Ježíš udělá, že se to v jeho Jménu stane. Nejčastěji pak říkáme: „Víš, já věřím, že to může Bůh udělat, ale…“

Naše víra roste úměrně tomu, jak překonává překážky, protitlaky. Tak, jako rostou naše svaly tím, že musí překonat nějaký odpor, tak je to i s naší vírou. Mnohokrát jsme postaveni před překážky (zkoušky), které  Pán dopustil, abychom mohli vyrůst ve víře (1. Korintským 10:13). Aby vytrénoval „svaly naší víry“, posílil naší naději, abychom mohli skutečně zapustit hluboké kořeny v něm samotném. On je tím nejlepší trenérem našeho života. Ví přesně, kdy co potřebujeme. Kdy tlak a kdy volný průchod. Kdy nám dveře otvírá a kdy po nás chce, abychom je vykopli. Potřebujeme mít v těchto věcech poznání (setkávání se s tímto Božím vedením), abychom se to mohli naučit včas rozlišovat.
On je dobrý trenér naší víry.