V duchovní oblasti existují stejné věci, které však mají rozdílné pány a tím i rozdílné cíle. Pokud to nedokážeme včas rozeznat, pak se může stát, že sloužíme ďáblu a přitom si myslíme, že věci, ve kterých se nacházíme, jsou od Boha.
Jedním z nich je zdraví a nemoc. Je pro někoho jednodušší  chodit za člověkem, s kterým může mluvit, kterého vidí a slyší, než za Bohem, kterého nevidí a neslyší. Je pro něj těžší uvěřit tomu, co je napsané v Bibli. Proto si říká (píši o křesťanech), že člověk – léčitel má tento dar od Boha a tím tedy jsem vyléčen Bohem, i když přes člověka. „Vždyť v církvi se také za člověka modlí starší a kladou na něj ruce. Tak Jaký je v tom rozdíl.“  Tak často uvažuje ten, kdo nemá duchovní poznání. Musím ti říct, že je rozdíl! A velký!

1. Za léčitelem nestojí Bůh, ale démonická moc stejně jako za čaroději a šamany.
2. Léčitel neléčí, ale nemoc ustupuje na základě toho, jak duchovní mocnosti poručí nemoci nepůsobit na člověka. Mocnost však v člověku zůstává a posiluje svou pozici.
3. Bez víry v léčitele, nefunguje uzdravení, protože vírou se člověk zaplétá s démonickou mocí. (Jedná se též o homeopatika, ve kterých nejsou žádné léčivé látky, ale jsou postaveny na víře v ně.  Dokonce jsou v některých firemních centrech výrobců, zaříkány moderními šamany, než dojde k jejich distribuci. )
4. Není zde nikdy oslaven Ježíš.
5. V případě vyléčení, musí dál člověk prosazovat a „uctívat“ tento způsob léčení, jinak se nemoc vrací a často vede k velmi zlé smrti, někdy k psychickým problémům a člověk pak končí na psychiatrii. Na psychiatrii končí často věřící, kteří se zapletly s okultními praktikami. Ať již vědomě nebo nevědomě.
6. Toto uzdravení vede k postupné duchovní smrti (u křesťanů).
K druhé smrti – odsouzení při Božím soudu.

U daru uzdravení je to jiné.
1. Je to dar Ducha svatého – jeho působení. Jedná zde přímo
Boží nadpřirozenou moc.
2.Jde o přemožení duchovní mocnosti, která nemoc způsobuje.
Její moc je svázána a musí opustit tělo.
3.Uzdravení je ve víře v moci jména Ježíš.
4. Vždy jde o oslavení Ježíše.
5.Boží uzdravení nenutí člověka, aby mu sloužil, ale nechává mu
svobodné rozhodnutí.
6.Boží jednání s člověkem má vždy za cíl dát člověku šanci, aby se mohl navrátit k Bohu a po smrti vejít do jeho království. Vede tedy k životu. To platí i u uzdravení, i když lidé toho často nevyužijí.

Musíme si uvědomit, že my lidé jsme tělesně smrtelní. Nejde zde na prvním místě o co nejdelší život, ale o naplnění Boží vůle v životech jeho dětí a hlavně o život v království Ježíše Krista po našem vzkříšení.