Bůh řekl: „Ať jsou na nebeské obloze svítilny, aby oddělovaly den od noci; budou znameními k určování období, dnů a let; budou na nebeské obloze svítilnami k osvětlování země!“ – a stalo se. Bůh učinil dvě veliké svítilny: větší, aby vládla dni, a menší, aby vládla noci; učinil rovněž hvězdy. Bůh je umístil na nebeské obloze, aby osvětlovaly zemi, aby panovaly nade dnem a nocí a aby oddělovaly světlo od tmy. A Bůh viděl, že je to dobré. Byl večer a bylo ráno, den čtvrtý. Bible, Genesis 1:14-19

V době, kdy byla psaná nebo diktovaná tato slova Písma bylo v tehdejším světě již známé, že země je kulatá. V epické básni Etana, která obsahuje sumerské tradice přibližně z 27. stol. př. n. l. (cca 2600-2700 let před Kristem, tedy někdy po potopě), se planeta pojímá, jako by se vznášela v okolním prostoru, který je jemnější než vzduch. Totéž se objevuje v egyptské Knize skrytého obydlí z 15. stol. př. n. l. (1400-1500 let před Kristem zhruba v době Mojžíše) a indický text z 20. stol. př. n. l. (1900-2000 let před Kristem, v době života praotců Jákoba, Izáka a Abraháma), který obsahuje báseň nazvanou „Obklopujíce Zemi“, uznává kulatý tvar Země. Vidíme, že i v Egyptě měli tuto známost. I když možná ne běžní lidé, ale určitě na dvoře faraóna- tedy to nejspíše již věděl i Mojžíš.
Proč si to potřebujeme uvědomit? Bůh nikde o tom v Písmu nepíše. Dodnes jsou skupiny křesťanů, kteří věří tomu, že země je placka a jsou to dokonce vysokoškolsky vzdělaní a zcestovalí lidé.

Bůh stvořil nejdříve světlo, nebe, zemi. To jsme si již vysvětlili. Pak oddělil vody na pozemské nebe a moře. Následovalo shromáždění vody na jedno místo a vystoupila souš. Pak Bůh stvořil rostliny. Stále všechno bez slunce. Tedy bez slunečního světla a slunečního tepla. Byl to on sám, kdo byl této zemi světlem a dával vzrůst.
Bůh je vševědoucí a věděl, jak to s Adamem a Evou (tedy lidstvem) dopadne. Věděl, že lidé pohrdnou jeho přítomností a budou se spoléhat na sebe a ne na něho. Zemi připravoval pro člověka, a proto jí musí připravit i pro život pošpiněný hříchem neposlušnosti lidí. Tedy na světský způsob života na zemi a to se vším všudy.
1. V nebi není potřeba slunce, protože tam je světlem sám Bůh. Přesto tam jsou rostliny. „Potom mi ukázal řeku s vodou života, jasnou jako křišťál, tekoucí z Božího a Beránkova trůnu prostředkem ulice toho města. Po obou stranách řeky je strom života, jenž nese dvanáctero ovoce. Ten strom vydává ovoce každý měsíc a jeho listí je k uzdravení národů. A tak již nebude žádné prokletí. V tom městě bude stát Boží a Beránkův trůn a jeho služebníci mu budou sloužit. Budou hledět na jeho tvář a na čelech budou mít jeho jméno. Nebude tam noc, takže nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť je osvětluje Pán Bůh; a budou kralovat na věky věků.“ Bible, Zjevení 22:1-5
2. V poskvrněném světě musí světlo pro život rostlin a teplo pro život všeho živého dodávat slunce.
3. Adam s Evou nemuseli znát čas, dny, roky měsíce…, protože byli stvořeni pro věčnost. Hříchem však ztratili nadčasovost a zůstali omezeni časem. Hvězdy, slunce, měsíc jim ukazovali roky, měsíce, týdny, dny…
4. Do hříchu nemusí Adam s Evou přemýšlet jak budou chodit po zemi, nepotřebovali se orientovat, Bůh je navštěvoval a procházel se nimi. Po vyhnání z Edenu tuto orientaci potřebovali, aby věděli kam jdou a jak se mají vrátit…
Bůh ve své lásce k lidem, připravuje dokonalou zemi pro jejich život i po jejich vzpouře proti němu. Dává jim pozemské teplo a světlo. Všechno pak předem tvoří pro člověka s tímto postojem. I přesto co ví, dělá to dobré, ale ne věčné. Má to vše své časové omezení:
…Tehdy jsem uviděl veliký bílý trůn a Toho, kdo na něm seděl, před jehož tváří zmizela země i nebe a nebylo pro ně nalezeno místo. …
….Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo. Uviděl jsem svaté město, Nový Jeruzalém, jak sestupuje od Boha z nebe, připravený jako nevěsta okrášlená pro svého muže. Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: „Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem.  On jim setře každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly.“ Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, činím všechno nové.“ Řekl také: „Napiš, že tato slova jsou věrná a pravdivá.“ Pak mi řekl: „Stalo se. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Já dám žíznícímu zdarma napít z pramene vody života. Kdo vítězí, dostane toto vše za dědictví. Já mu budu Bohem a on mi bude synem. Ale bázliví, nevěrní, ohavní, vrazi, smilníci, čarodějové, modláři i všichni lháři mají svůj díl v jezeře, které hoří ohněm a sírou – to je ta druhá smrt.“ Bible, Zjevení 20:11, 21:1-8

I řekl Bůh: Ať země dá vyrašit trávě, zeleni vysévající semeno, ovocnému stromoví nesoucímu na zemi ovoce podle svého druhu, ve kterém je jeho semeno. A stalo se tak. Země vydala trávu, zeleň vysévající semeno podle svého druhu a stromoví nesoucí ovoce, ve kterém je jeho semeno podle jeho druhu. Bůh viděl, že to bylo dobré. A byl večer a bylo ráno, den třetí. Bible, Genesis 1: 11-13

V několika posledních desetiletích bylo vytvořeno několik nových, celosvětových náboženství. Jedním z nich je zelené náboženství. Je tady sice již několik desítek let, ale v posledním desetiletí pohlcuje celý svět s nesmírnou intenzitou. Tím zatím posledním, ale za to nejsilnějším je coronavirové náboženství. Pokud o těchto hnutích v masách lidí po celém světě můžeme mluvit jako o náboženství, pak jen z hlediska jejich uměle vytvořené představy v lidech o jejich vlivu, moci a spasitelské důležitosti, která vede až k uctívání, proklamování a papouškování frází, kterým stejně 90% lidí, kteří je opakují, nerozumí, ale věří jim. Jde o tedy o novou víru, která lidem zaplňuje místo, které patří a bylo připraveno pro víru ve Stvořitele a Spasitele Ježíše Krista. Je vždy pohodlnější něco převzít a věřit tomu, než něco hledat, kopat, zkoumat a nacházet živého Boha skrze Krista.

Jeho brány nebudou nikdy ve dne uzavřeny, a noci tam už nebude. třetího dne nechal vyrůst všemu zelenému. Nyní by všichni „zelení“ měli říci haleluja. Věc se má však jinak, než si „zelený“ svět myslí. Bůh nechal vyrůst všemu zelenému, stromům, trávě, semenům a to bez toho, aby již bylo stvořené slunce a vesmír! Je to omyl v Písmu? Někdo přehodil dny? Ne, není. Místo, kam Bůh postavil člověka, byl předobraz nebeského království. Zde se Bůh procházel a rozmlouval s Adamem a Evou. Když budeme číst o nebeském království zjistíme skutečnost, že ani tam není slunce. Tak je popisován nebeský Jeruzalém: . „A to město nepotřebuje slunce ani měsíc, aby mu svítily. Ozářila ho Boží sláva a jeho lampou je Beránek. A národy budou chodit v jeho světle a králové země do něho přinášejí svou slávu. Jeho brány nebudou nikdy ve dne uzavřeny, a noci tam už nebude.“ Bible, Zjevení 21: 23-25
Verše nám ukazují, že vše je udržované Boží mocí. Bůh tvoří jen dobré věci. Při skončení počátečního stvořitelského díla, Bůh všemu požehnal.
Pak však přišel hřích Evy a Adama, kterým správu nad zemí předali satanu. Od té doby je potřeba slunce, země schází a je vedená ke zničení. „A Adamovi řekl: Protože jsi uposlechl svou ženu a jedl jsi ze stromu, o kterém jsem ti přikázal: Z toho nejez, budiž kvůli tobě prokleta země: S námahou z ní budeš jíst po všechny dny svého života. Bude ti vydávat trní a bodláčí a budeš jíst polní rostliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, neboť jsi z ní vzat. Prach jsi a do prachu se navrátíš.“ Bible, Genesis 3: 17-19.
Pokud Bůh nepožehná, žádný ekologický projekt nemůže člověk změnit Boží prokletí. Jediné jak můžeme věci měnit je pokání lidstva před Bohem a jeho návrat k němu v poslušnosti. Pokud se to nestane, bude země požehnaná pouze tam, kde budou lidé pokání činit. Takovým i v poušti vyroste úrodný sad a tam, kde nikdy nebyla voda, potečou prameny vod. Není to zaslíbení jen pro zemi, ale i pro životy těchto lidí, budou jako strom zasazený u vody, jemuž listí nikdy neuvadne, budou těmi, kdo chodí ve světle moudrosti…

I řekl Bůh: Budiž klenba uprostřed vod a nechť odděluje vody od vod. Bůh tedy udělal klenbu a oddělil vody, které byly pod klenbou, od vod, které byly nad klenbou. A stalo se tak. Bůh nazval klenbu nebesy;….
….I řekl Bůh: Ať se vody pod nebesy shromáždí na jedno místo a ukáže se souš. A stalo se tak. Bůh nazval souš zemí a nahromaděné vody nazval moři. Bůh viděl, že to bylo dobré. 
Máme nebe, které je domovem Boha a jeho andělů, které je připravené pro Boží děti. Máme zemi, na kterou byl svržen satan – nad propastí/hlubinou byla temnota, ale také zemi, která má být přípravná pro člověka – nad vodami se vznášel Duch svatý. Máme Slovo Boží-Syna Božího, skrze něho a pro něho se všechno tvoří – všechno se děje pro něj a skrze něj.
Bůh jako pečlivý Otec, vše připravuje pro stvoření člověka. Odděluje vody od sebe a tvoří vodu a páry a vytváří mezi nimi prostor s kyslíkem a vodou, ve kterém má žít budoucí člověk. Pak shromažďuje vody na jedno místo, aby se objevila země. Máme zde opět pojmy země a nebesa. Nyní však již v tom významu, jak ho známe fyzicky. Postupně tuto zemi připravuje. Tvoří to nejlepší to dobré, dělá to z lásky.
Dělal to i pro nás. Dělá to pro nás z lásky i dnes.

I řekl Bůh: Budiž světlo! A bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a oddělil Bůh světlo od tmy.  Bůh nazval světlo dnem a tmu nazval nocí; a byl večer a bylo ráno,jeden den.

U stvoření nebe a země je uvedeno „na počátku“. Teprve u světla se dostáváme ke dnům. Neříká zde budiž slunce, ale aby bylo světlo. Mluví jen o světlu. A to světlo viděl jako dobré. Neviděl to u tmy a proto oddělil světlo od tmy. Oddělil něco, co viděl jako dobré od toho, co neviděl jako dobré. Bůh nazval světlo dnem. Tady se můžeme dostat do mylné představy dne, jako časového úseku od východu slunce do jeho západu. O tom Bůh nemluví. (Takový den stvořil až čtvrtého „dne“.)
Všimněme si v jakém spojení se také slovo den a noc používá v nové smlouvě:
„Víte také, jaký je čas, že už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je naše záchrana blíže, než když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme zbroj světla. Žijme řádně jako ve dne: ne v hýření a opilství, ne v chlípnostech a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti. Nýbrž oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo, abyste vyhovovali jeho žádostem.“ Bible Římanům 13:11-14
A na jiném místě čteme: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic , co je. V něm byl život a ten život byl světlo lidí. A to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ Bible Jan 1:1-5

Bůh je věčný, není stvoření. On prostě je, byl a bude. U něho bylo Slovo a to slovo bylo Bůh. Pokud Bůh je věčný, tím Slovem není myšlený Bůh Otec, ale Bůh Syn – Kristus. On je pak tím světlem, který je život lidí a pro něho a skrze něho všechno vzniklo. Protože to Slovo bylo na počátku a u Boha, bylo samotné také Bohem. Kristus, Syn Boží, Bůh, který je světlem a životem lidí.
Ještě před stvořením člověka, stvořil Bůh anděly-duchovní bytosti přebývající u Boha v nebi. Mezi nimi byl také anděl světla – světlonoš Lucifer, který stál neustále před Bohem a chválil ho. Jeho srdce však bylo plné pýchy a tím i plné temnoty, tmy. Chtěl se rovnat Bohu, proto byl někde mezi prvním a třetím veršem svržený na zem. (Řekl jim /Ježíš/: “Viděl jsem, jak Satan spadl s nebe jako blesk. Bible Lukáš 10:18) Proto se satan mnohokrát vydává za anděla světla.
Pak Bůh oddělil světlo od tmy. Světlo, které tma nepohltí.

Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch.

Když čteme bibli, zjistíme, že se v ní píše o mnoha bytostech. O Bohu, Kristu Ježíši, Duchu svatému, lidských bytostech a duchovních bytostech (nejrůznější podoby andělů a démonů, satan). Také se píše o pekle a království nebeském. I ty jsou obsažené hned v těchto prvních dvou verších bible. Cítíme, že pokud mluvíme o nebi ve významu Božího království nebo Království nebeského, pak má pro nás pojem nebe úplně jiný význam. Duchovní. Na počátku Bůh vytváří svět duchovní a svět fyzický. Aby se mohlo na zemi stát všechno, co Bůh připravil, musel prvně stvořit k tomu zázemí. Zemi, peklo (propast nad níž je tma) a nebe – Boží království. Někde zároveň s nebem stvořil duchovní bytosti – anděly. Zemi pro člověka a peklo připravil pro ty anděly, kteří se dostali do vzpoury vůči němu (satan s ostatními anděly, kteří ho následovali 2.Petrova 2:4). Naopak lidem, kteří se během života na zemi rozhodli věřit a důvěřovat jemu a jeho Synu Ježíši dal právo stát se jeho dětmi. Jim připravil věčné příbytky v nebi. Ano v tom nebi, které stvořil úplně jako první věc.
První, na co Bůh myslel při stvoření světa fyzického i duchovního, bylo připravit to nejlepší pro své děti. Jeho království, kde přebývá On sám.
Svými dětmi nenazývá anděly, ale lidi, které stvořil k obrazu svému. Pokud se chceme nazývat jeho dětmi, potřebujeme se také tak chovat: s důvěrou se na něho obracet. S dobrým i zlým. Se smutkem i s radostí. Se svými špatnostmi a žádat o jejich odpuštění i s naší touhou dělat dobré věci, aby je pro nás předem připravil.
A pamatujme, že prvně Bůh stvořil nebe. A stvořil ho pro nás.
Ježíš Kristus, říká: „Jdu, abych vám připravil místo. Až odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“ Bible, Jan 14:3

Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch. Bůh řekl: „Ať je světlo!“ – a bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a Bůh oddělil světlo od tmy. Bůh nazval světlo „den“ a tmu nazval „noc“. Byl večer a bylo ráno, den první. Bible, Genesis 1:1-5

Na začátku se zdají tyto první verše bible velmi jednoduché. Při čtení dalších veršů však můžeme znejistět. Například světlo, den a noc stvořil, aniž by k tomu Bůh potřeboval slunce. To stvořil čtvrtý den, až po tom, co stvořil zeleň. Také naše představa nebe je pro nás spíše obrazem oblohy, tedy oblak, vesmíru, hvězd apod. Ovšem takové nebe bylo Bohem stvořené až na druhý den, kdy oddělil vody od vod a mezi nimi dal oblohu.
I když se rozhodneme věřit každému slovu v bibli (a bez takového rozhodnutí ji číst nejde), nemusíme hned všechno chápat. A to, že něco nechápeme neznamená, že se to nestalo nebo neděje.

Život je plný věcí, které nechápeme, ale dějí se. Dokonce nám samotným. Říkáme si například, proč se zrovna nám stalo to a to.
Nechápeme, ale žijeme dál. Nemůže to zpochybnit naše bytí.

Přeji nám všem v novém roce aby těch nejistot bylo co nejméně. A když již přijdou pochybnosti, abychom netápali ve tmě, ale spočinuli v pokoji převyšujícím všechno chápání střežícím naše srdce a mysl. Tedy v pokoji Božím v Kristu Ježíši.

2. Antikrist – antikristův duch

Slovo antikrist znamená označení toho, kdo je proti Kristu. Kdo je lhář, neli ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? To je ten antikrist, který popírá Otce i Syna. Bible 1.Jan 2:22 Jde o člověka. O lidi. Antikristův duch, je zlý duch poslaný od satana a ovládající myšlení lidí, udržuje je ve lži a vytváří atmosféru, která jde proti Kristu a popírá Otce i Syna. A žádný duch, který nevyznává Ježíše [Krista, jenž přišel v těle], není z Boha. To je ten duch Antikrista, o němž jste slyšeli, že přichází, a který již nyní je ve světě. Bible 1. Jan 4:3
Satan kopíruje Boží jednání, ovšem vždy vše obrací proti Bohu a Kristu. Vše dělá ve zlém úmyslu. Nemůže jinak, protože jeho samotná podstata je zlo. Vysláním tohoto antikristova ducha
napodobuje vyslání Ducha svatého. Duch svatý je ten, který vždy bude vyvyšovat Ježíše Krista jako Spasitele a Syna Božího. Bude dosvědčovat těm, kteří uvěřili v ježíše, že jsou Božími dětmi. Duch antikristův naopak popírá Krista jako Božího Syna, jeho příchod v těle, jeho oběť na kříži i vzkříšení. Jeho úkolem je připravovat ve společnosti atmosféru, které jde proti Kristu a Bohu Otci a proti křesťanům. Připravit půdu pro nástup skutečného antikrista, který usedne v chrámě v Jeruzalémě a nechá se oslavovat jako Bůh.
Je mnoho malých antikristů, kteří neustále útočí na Krista. Snaží se prosadit zákony, které by zakázaly křesťanství a evangelizace. Zesměšňují věřící, čekají na jejich chyby, aby je ihned konfrontovali. Prosazují, aby ve školách vymizela jakákoli zmíňka o Bohu, Kristu a bibli. Pokud to nejde, pak aby byli zařazení mezi báje a pověsti.
Duch antikristův byl vyslán satanem poté, co byl poslán Duch svatý věřícím.

Pokud jde o příchod našeho Pána Ježíše Krista a naše shromáždění k němu, žádáme vás, bratři, abyste se nenechali snadno otřást ve svém poznání ani vylekat buď skrze ducha, nebo skrze slovo nebo skrze dopis, vydávaný za náš, jako by den Pánův již nastal. Ať vás nikdo žádným způsobem nesvede, protože nenastane, dokud napřed nepřijde odpadnutí a nebude zjeven ten člověk bezzákonnosti, syn záhuby, který se staví na odpor proti všemu a pyšně se pozvedá nade všecko, čemu se říká Bůh nebo co se uctívá, takže sám usedne [jako Bůh] do Boží svatyně a bude se vydávat za Boha. Nevzpomínáte si, že jsem vám toto říkal, ještě když jsem byl u vás? Také víte, co ho nyní zdržuje, aby byl zjeven až ve svůj čas. Neboť tajemství této bezzákonnosti již působí; jen čeká, dokud ten, kdo je nyní zdržuje, nebude z prostředku vzat.  A potom bude zjeven ten Bezzákonný, kterého Pán Ježíš odstraní dechem svých úst a zahladí jej i jeho skutky jasným zjevením svého příchodu. Příchod Bezzákonného je podle působení Satana se vší mocí, znameními a lživými zázraky a s veškerým klamem nepravosti pro ty, kteří hynou, protože nepřijali lásku k pravdě,aby byli zachráněni. Proto na ně Bůh posílá  mocné působení bludu, aby uvěřili lži a aby všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti, byli tak odsouzeni. Bible, 2.Tesalonickým 2:1-12

Duch antikristův společně s andělem světla budou svádět i v církvi. Před příchodem Krista bude viděl velké odpadnutí. Zůstanou jen ti, kteří skutečně vše vydali Bohu, jejichž víra je postavená na zkušenostech ze skutků víry a zkoušek, kterými prošli, protože nás naučí vytrvalosti. A nejen to, chlubíme se také souženími, neboť víme, že soužení působí vytrvalost, vytrvalost osvědčenost a osvědčenost naději. Bible, Římanům 5:3-4
„Protože jsi zachoval slovo mé vytrvalosti, i já zachovám tebe v hodině zkoušky, která má přijít na celý obydlený svět, aby vyzkoušela obyvatele země.“ Bible Zjevení 3:10 a Hle, blahoslavíme ty, kteří vytrvali. Slyšeli jste o Jobově vytrvalosti a viděli jste, jaký konec mu Pán připravil. Neboť Pán je velmi soucitný a milostivý. Bible, Jakub 5:11

Čím blíže je příchod našeho Pána Ježíše Krista, tím více budeme vidět i pociťovat práci ducha antikrista a těch, kteří. u podléhají. Proto se radujte, nebesa a vy, kdo v nich přebýváte. Běda zemi a moři, neboť k vám sestoupil Ďábel s velikou zuřivostí; ví, že má málo času.” Bible, Zjevení 12:12 Musíme počítat se stupňujícími se a zuřivějšími útoky a také s větším tlakem a pochybností, které budou vytvářeny ve společnosti.

Poznávací znamení:
1. Vedení k nezávislosti na Bohu. My si pomůžeme. Máme vědu, lékaře, spravedlnost…
2. Chaos, vytváření duchovního chaosu, kterým jsou svědění věřící. Pochybnosti, kdo má vlastně pravdu, všichni lžou… (V chaosu se nejlépe vládne. Je předpokladem pro nástup někoho, kdo o sobě bude tvrdit, že ví jak nastolit řád a dobré časy – nástup antikrista.)
3. Postrádání „selského rozumu“. Chaos vede k chaotickému myšlení a to pak postrádá jakoukoli logiku.
4. Přenášení odpovědnosti za chaos a další zlé věci na věřící, kteří zůstávají věrní a jejich napadání.
5. Udržování společnost ve lži. Příklad: Dnes za udržení zdraví světa je všude oklešťována osobní svoboda lidí. Za příslib svobody jsou lidé zneužíváni. Místo aby viděli nebezpečí, radují se, že mohou na dovolenou, do restaurace a obracejí svou nenávist vůči těm, kteří na to poukazují. Duch antikrista takové jednání podporuje. Dokonce podporuje udavačství, vzájemnou kontrolu lidí mezi sebou. Údajná svoboda je však podmíněna totální kontrolou toho, kdo co dělá, kam jezdí… Jak jsme se radovali z toho, že nepotřebujeme pasy, když chceme jet do zahraničí a dnes je opět máme. Sice ne hranicích jsou kontroly jen sporadicky, ale o to více v hotelích, restauracích… A již k tomu není potřeba úředníků, policistů, celníků. Dělají to lidé lidem. Ano, je potřeba ochránit zdraví lidí, ale nikde nikdo neříká, za jakých podmínek tyto pasy skončí, tyto kontroly skončí… Nebo to zůstane? To je do budoucna velmi lehce zneužitelné a bude zneužití, protože si lidé na to zvykají, stejně jako na roušky.
6. Snaha o vytvoření univerzální církve s univerzálním bohem bez Krista. Budou podporovaná setkání duchovních různých církví (křesťanů, judaismu, islámu, budhismu…), kteří se budou společně modlit za jednotu. Tato setkání budou přesně podle scénáře:
a) budou mít vždy „pěkné“ a tzv.. „mírumilovné“ poslání,
b) bude tam vždy zdůrazňovaná duchovní jednota a jednota duchovních vůbec,
c) bude to podporované státy a mezinárodními organizacemi,
d) nepřímo bude obviňovat křesťany, kteří se nebudou chtít „sjednocovat“,
e) budou probíhat častěji a častěji a budou podporovaná médii.
Musíme si uvědomit, že ač poslání takových setkání může být sebekrásnější a na první pohled plné lásky, není možné v duchovním světě skutečná jednota mezi těmito vyznáními. Tak jak bylo už uvedeno slovy z Písma, že kdo nevyznává Ježíše jako Krista popírá Otce i Syna a je veden duchem antikristovým. Pokud se takoví duchovní dokáží sjednotit, pak to není v Duchu svatém, ale pod vedením ducha tohoto světa – antikristovým duchem.
Jde tu stále o stejný satanův scénář. Nakonec i takovou církev zničí.
Máme milovat nepřítele. To však neznamená, že s ním máme mít jednotu.
Více a více se ekonomická i politická moc předává do jedněch rukou…

Jak jednat:
Je důležité zůstávat ve vztahu s Kristem skrze Ducha svatého. Číst Písmo a modlit se podle Písma. Jen v těsném spojení s Kristem nebudeme oklamáni. Důvěřovat a spoléhat se na Boha, který má moc nás uchránit a provést těmito zkouškami.
O časech a dobách, bratři, nepotřebujete, aby vám bylo psáno. Vždyť sami přesně víte, že Pánův den přijde jako zloděj v noci. Když lidé budou říkat: „Pokoj a bezpečí“, tehdy na ně náhle přijde zkáza jako porodní bolesti na těhotnou ženu, a jistě neuniknou. Vy však, bratři, nejste ve tmě, aby vás ten den přepadl jako zloděj. Neboť vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani tmě. Proto tedy nespěme jako ti ostatní, nýbrž buďme bdělí a střízliví. Vždyť ti, kdo spí, spí v noci, a ti, kdo se opíjejí, opíjejí se v noci. My však, kteří patříme dni,buďme střízliví, oblečeni v pancíř víry a lásky a v přilbu naděje spasení. Neboť Bůh nás nepostavil k hněvu, nýbrž k získání spasení skrze našeho Pána Ježíše Krista, který za nás zemřel, abychom my, ať bdíme nebo spíme, žili spolu s ním. Proto se navzájem povzbuzujte a budujte jeden druhého, jak to již činíte. Bible, 1 Tesalonickým 5:1-11

(pokračování)

IV. Neměnitelný

Bůh se nikdy nezmění. Někdy můžeme mít pocit, že lidé mluví o Bohu nové smlouvy a o Bohu staré smlouvy. Bůh však je stále stejný. Nezměnil se, jen dal lidstvu dvě smlouvy s ním. Při té první již zaslíbil tu druhou.

Nezměnitelnost je jediný atribut, který má také satan. Ani on se nemůže změnit. Byl lhářem a bude stále. Je vrahem a bude dále. Je tím, kdo pokouší a svádí a bude dále. Je ten, kdo se převléká za anděla světla a bude stále. Nemůže se změnit. Tak jako je pravda, spravedlnost, láska a milosrdenství podstatou samotného Boha, tak lež, manipulace, vraždění, strašení, klamání, rozbroje, nenávist, neodpuštění… jsou samotnou podstatou satana. Rozdíl je především, že Bůh je věčný Stvořitel a satan jen stvoření, které si chce hrát na boha a získat i takové postavení. Proto byl svržen Bohem z nebe na zem, kde má svůj čas, než skončí v ohnivém jezeru (peklo), které je pro ně připravené, kde bude trýzněn za vše, co dělal.
Na rozdíl od něho člověk má šanci se změnit. Pokud se navrátí v pokání k Bohu, uvěří v Krista a požádá o odpuštění hříchů, získává odpuštění a právo stát se Božím dítětem. Všem svým dětem Bůh uděluje svého Ducha svatého, který dokáže změnit naše myšlení, charakter a vést nás novým způsobem. (Znovuzrozen í z Ducha svatého) Satan odpuštění získat nemůže. Jeho odsouzení je popsané v ve dvacáté kapitole Zjevení (Bible): Ďábel, který je sváděl, byl uvržen do jezera ohně a síry, kde je i šelma a falešný prorok; tam budou trýzněni dnem i nocí na věky věků.

Protože se nemění, můžeme poznat jeho práci. Tak, jako je poznat po ovoci, když se člověk plné vydá Bohu a je naplněný Duchem svatým, tak je po ovoci poznat i satanovo působení skrze lidi. Mnohé z lidí navádí k tomu, aby jednali stejně jako on. Dává jim své postupy, své vedení, získávají jeho způsob myšlení.

1. Vydává se za anděla světla.
„A není divu, vždyť sám satan se vydává za anděla světla! Není tedy nic zvláštního, když se i jeho služebníci vydávají za služebníky spravedlnosti. Nakonec ale dopadnou, jak si zaslouží.“ Bible, 2.Korintským 11: 4-15
Potřebujeme zkoumat i takzvaně „dobré“ aktivity, jestli jsou z Boha nebo od zlého.

Příklad 1: Vlády. Politici slibují to, po čem většina společnosti touží. Mluví o nastolení spravedlnosti, zlepšení ekonomické situace, zvýšení bezpečnosti. Pokud se však dostanou k moci, dělají stejné věci, jako vlády před nimi. Jen v jiné barvě. Dokonce se snaží upevnit své postavení diktátem a represemi, popřípadě odebráním občanských svobod lidem ve jménu dobra pro lidi. Tento jev se opět začíná ve světě projevovat ve velkém. Navenek se však bude mluvit o nastolení spravedlnosti, bezpečnosti a ochraně občanů. To není Boží jednání. Přináší to hořkost, rozdělení společnosti, nenávist mezi jednotlivými skupinami, udavačství, chaos a na konec diktaturu.
Poznávací znamení: Vždy se vydávají jako jediní zachránci situace, země, světa a staví se do role znajících dobré a zlé jako Bůh, i když to přímo neříkají.

Příklad 2.: Některé organizace ať již celosvětové nebo jen na místní úrovni ve jménu zvířat, zeleně, nebo některých věcí se snaží okleštit základní lidská práva. Na první pohled však vypadají, jako milovníci spravedlnosti a práva. Dělají to ovlivňováním politiků na nejvyšší úrovni, ovlivňováním veřejnosti. Jsou za nimi mediální odborníci, kteří připravují kampaně, při kterých vznikají celosvětové slogany. Ty pak lidí začínají bezmyšlenkově opakovat a dostávat do svého podvědomí.
Někteří lidé z těchto organizací se dokonce odvolávají na Boha,
Je potřeba si uvědomit, že:
1. Bůh zemi v třetí kapitole bible proklel a tato země jednou skončí se vším, co na ni je.
2. Země byla Bohem prokletá pro neposlušnost Adama a Evy. Jedině celosvětovým pokáním a návratem k poslušnosti Bohu mohou lidé měnit ekologickou situaci na zemi. Do té doby (pokud je taková doba vůbec možná) Bůh požehná zemi těm, kteří se stali jeho dětmi tím, že se v pokání a vírou v Krista k němu navrátili. Poušť změní v sad a do vyprahlé země přivede potoky vod.
3. Lidé mají panovat – spravovat zemi a vše na ní. Zvířata ani příroda nemůže jakkoli panovat nad lidmi. Všichni máme rádi čistý vzduch, zelené lesy, čisté řeky…, ale pokud nebude mít člověk změněný charakter nikdy nebude dobrým správcem, protože mu půjde o mamon a vládu na druhými.
Poznávací znamení: Nadřazenost zvířat, fauny a věcí nad lidi (neláska k lidem- pohrdání lidmi). V další fázi se projevuje jako touha po ovládání lidí jinými lidmi skrze pravidla, nařízení a zákony. Při hlubším zkoumání člověk uvidí opět přípravu k diktatuře a práci pro určitou skupinu lidí v pozadí, která tyto organizace financuje a otvírá dveře k vysokopostbveným politikům.
Zde se vlk v rouše beránka zaměřuje především na mladé.

Příklad 3.: Církev. I do církve se lidé, kteří slouží satanu dostávají v podobě věrných a spravedlivých křesťanů. Často se snaží dostat do blízkosti vedení církve a popřípadě se ujmout jejího vedení. Pak církev odvádí od Krista. Mluví o Bohu, ale ne o Kristu. Mluví o Bohu, ale ne o Duchu svatém. Pokud se nemohou ujmout vedení v církvi, často jí rozbijí a část členů odvedou jinam. Ti se pak ztratí a postupně je zachvátí svět. Oni vyhledávají další církev, kterou by přebrali nebo rozbili.

Pro všechny příklady je typické, že na první pohled vypadají a chovají se jako spravedliví a jsou často považováni nebo sami sebe představují jako věřící křesťany. Teprve časem se začne ukazovat pravda. Nemůžeme dělat úsudky ihned, ale je potřeba zkoumat, pozorovat a modlit se o zjevení případných zakrytých motivů.
Protože jejich život slouží satanu, jsou ovlivňování duchem antikrista.
Plné projevy tohoto ducha, však vypadají jinak.

(Pokračování příště)

Toto jsou tři hlavní charakteristické vlastnosti Boha. Můžeme k nim ještě přidat neměnnost. Tyto vlastnosti ukazují dokonalost Boží. Není nikdo, žádná bytost, která by tyto vlastnosti měla, která by těmito vlastnostmi byla charakterizovaná. Jedině Bůh.

Víme, že satan se snaží postavit do role Boha.
Jak jen jsi to spadl z nebe, ty Zářný, synu Jitřenky! Poražen jsi byl až na zem – ty, jenž jsi srážel národy! Říkával sis přece v srdci: „Vyšplhám se až k nebi, nad Boží hvězdy svůj trůn vyvýším, na Hoře setkávání se usadím, na svazích severních; vyšplhám se až do oblačných výšin, budu se rovnat s Nejvyšším.“ Teď však až do pekla svržen jsi, do jámy nejhlubší! Izajáš 14:12-15
Je však jen stvořenou bytostí, která také postrádá tyto hlavní vlastnosti. Nikdy je nemůže získat. Nikdy nemůže být všude najednou. Nikdy neví o všem a není všemocný. Přesto jím chce být a především potřebuje, aby ho tak lidstvo bralo.
Byl svržen i s částí andělů na zem. …a ten veliký drak – ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který svádí celý svět – byl svržen. Byl svržen na zem a jeho andělé byli svrženi s ním. Zjevení 12:9.

I.
Bude se vždy snažit se stát všudypřítomný. Jak se to snaží dělat.
1. Používá k tomu své anděly (démony), volně se pohybující nebo v lidech nebo ve zvířatech.
2. Používá technologie (kamerové systémy na ulicích měst v budovách, v TV, PC, mobilních telefonech…, družicové systémy, apod. a to včetně odposlechu).
3. Z předchozího bodu vychází, že k tomu potřebuje lidské bytosti a výsledky jejich práce, výzkumu… :
a) jsou to lidé, kteří neví, k čemu a kým je jejich nápad, výzkum… používaný. Obecně jsou vždy přesvědčeni, že k pomoci lidem. Těch je nejvíce a díky nim se vše šíři rychleji.
b) Jsou to lidé, kteří mají finanční a jiné výhody (kariéra, sláva, naplnění svých ambicí) z této práce a je jim jedno k čemu se technologie používají. Je jich o nemálo méně, ale také velmi pomáhají k šíření technologií.
c) Jsou to lidé, kteří vědí, pro co a pro koho to dělají, ale většinou věří, že se jedná lidskou moc nad světem a malým dílem se na ni chtějí podílet. Většinou se jedná o lidi na vlivných místech mediálních firem, bank, vlád, armád, průmyslu.
d) Jsou to lidé, kteří ví, že slouží satanu a jsou jím přímo a vědomě řízeni. Jsou mezi konečnými vlastníky většiny bank, medií nadnárodních firem, armád a také ve vedení některých klíčových států. států. Přijímají jeho styl práce, myšlení.


II.
1. Satan zná velmi dobře lidské slabosti. Zná Písmo lépe, než lidé. Má své špehy (démony) všude a posílá je nejen do těsné blízkosti lidí, ale tam kde mu to svým jednáním dovolí i do jejich životů. O těch, které již svedl, ví vše. Největším trnem v oku pro něj jsou lidé, kteří se vydali Bohu a jsou plni Ducha a jsou jím vedeni. Tam neví, protože věci Ducha se dají posoudit jen Duchem. Pokud mu to sami neřekneme nebo jinak nesdělíme, neví. Chce však být vševědoucí.
Abych věděl všechno, potřebuji nejen technologie, ale potřebuji také znát myšlení jednotlivých lidí. Jejich plány, názory apod. Ty se nejlépe dovím, pokud vlastním média typu Facebook, Google, Twitter a další. Jejich sledováním skrze umělou inteligenci a například cookies jsou dnes vytvářeny profily jejich klientů. Nejen profily, ale jsou vyhledáváni případní budoucí „vzpurníci“. Mohu vědět o pohybu lidí, jejich smyšlení a názorech, jejich plánech a především o jejich slabostech. Nejen, že přes tyto media mohu sledovat vše, co se ve světě děje, ale také skrze ně mohu měnit „historii“. Kam se nejdříve podíváme, když hledáme informace o nějaké události. Jdeme do knihoven? Ne. Jdeme na internet. Tam je pak jednoduché dodat obraz událostí podle toho, jak chci, aby to vypadalo. Dokonce je i „vymazat“ nebo dodat ty, které se nikdy nestaly. Ví o všem, co se stalo nebo děje, ale neví, co bude. Jak to bude. Jak se to bude měnit… . Pokud by byl vševědoucí, určitě by udělal všechno proto, aby Kristus nezemřel na kříži. On dělal opak a místo vítězství byl v té chvíli poražený.
Stejně jako u všudypřítomnosti i zde používá lidi, kteří jsou zvědaví, závidí a udávají, odposlouchávají a jako on chtějí být vševědoucí.
Co se týká techniky, je to o lidech. Spoustu věcí dokáže umělá inteligence, ale i ta se musí naprogramovat, dodat ji zadání, udávat cíl, A to dělá zatím člověk. Tedy lidé.

III.
Bude se chtít stát všemocným.
Satan je vládcem tohoto světa ((Nyní se koná soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A j á, až budu vyzdvižen od země, potáhnu všechny k sobě.“ (Těmito slovy naznačil, jakou smrtí má zemřít.) Bible 21Jan 12:31-33) Často se divíme, co všechno se na světě může dít. Války, nenávist, vraždy, znásilnění, zrady… Říkáme: „Kdyby Bůh existoval, toto by nemohlo být.“ Bůh existuje, ale přesto se to děje. Právě proto, že vládcem tohoto světa jsme ustanovili satana. A o něm bible píše: „…On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví ze svého vlastního, protože je lhář a otec lži.“ Bible 21 Jan 8:44 Tento vládce světa, chce být všemocným. Tedy i vládcem nebes, vládcem života, rozhodovat o tom, co je správné a co ne…
Protože je to duchovní bytost, má i určitou duchovní moc, kterou používá pro pronásledování věřících, pro manipulaci, zastrašování, ovládání a ničení lidí. Přesto nemůže všechno. Jeho moc je velmi omezená hlavně v případě lidí vydaných Bohu, Božích dětí.
Tuto moc mu předali lidí. Již Adam s Evou. Na začátku měl na zemi vládnou člověk pod vedením Boha. „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu. Bůh je požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nad vším živým, co se na zemi hýbe “ Bible, Genesis 1: 27-28. Dnes však tím, kdo panuje je satan. Proč? Protože Adam s Evou poslechli jeho rady a jedli ze stromu poznání dobré a zlého (ze kterého jim Bůh zakázal jíst) ,a svou neposlušností přešli vlastně z poslušnosti vůči Bohu k poslušnosti satanu a od té doby může sám a především skrze lidi vládnout zemi.
Tato vláda je však narušovaná těmi, kdo uvěřili v Krista, Syna Božího a stali se tak Božími dětmi. Nad těmi ztratil veškerou moc. Moc může uplatňovat na všechny ostatní a dokonce je používat v boji proti Božím dětem. Jeho boj spočívá v tom, aby odešly od Boha Otce, vzdali se víry nebo zahořkly a pod. Jsou pro něj nebezpeční, protože skrze hlásání evangelia, Boží lásku, svým svědectvím, vytrhují z jeho moci další lidi a přivádí je ke Kristu a tím mu ubírají na moci a odhalují ho jako lháře a vraha.

(pokračování příště)

Rozdíl mezi tréninkem a závodem je v tom, že při tréninku mohu udělat chybu a začít znovu. Nacvičit si věci k dokonalosti tím, že se budu učit z chyb a stálého opakování. Chyba při tréninku mne nic skutečně nestojí. Chyba při závodě mě stojí všechno. Nemohu znovu na start a začít znovu.

Po několik desetiletí velké množství křesťanů spíše trénovalo, než aby skutečně běželi závod. Spoléhali se na to, že mohou začít znovu, že to ještě není na ostro.
Mnozí se stali věčnými studenty Božích principů a Božího Slova. Škoda, že jen studenty. Duch svatý teď promlouvá: „Je konec trénování, teď jde již o vše. Začněte běžet závod, abyste získali věnec pro vítěze. Není možná prohra. Nejde o trénink, ale o život. Ti, kteří budou přicházet ke mě v tuto dobu, budou uschopněni běžet závod, bez jakéhokoli tréninku a studování metod běhu. Budou mnou uschopněni a poběží k vítězství s pohledem upřeným na MNE. Ti, kteří jen seděli v lavicích a studovali a trénovali, se musí postavit a začít běžet skutečný závod. Bude to těžší, ale když to učiní a přenesou se z tréninkové tratě do skutečného závodu, budu s nimi a povedu je do vítězného konce. Ti, co nepochopí a budou dále žít jako na tréninku, zůstanou a závod prohrají tím, že do něho ani nenastoupí.“

Protože jsi zachoval slovo mé vytrvalosti, i já zachovám tebe v hodině zkoušky, která má přijít na celý obydlený svět, aby vyzkoušela obyvatele země. Přijdu brzy. Drž pevně, co máš, aby ti nikdo nevzal věnec vítěze. Kdo vítězí, toho učiním sloupem ve svatyni svého Boha a již nikdy nevyjde ven. Napíšu na něj jméno svého Boha a jméno města svého Boha, nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha, i své nové jméno. Kdo má uši, slyš, co Duch praví sborům.“
Zjevení 3:10-13

Dva roky již procházíme nečím, co se dá těžko pochopit. Přichází mnohé informace i mnohé lži a polopravdy. Napadají nás nejrůznější výklady Písma. Mnozí hledají odpovědi a nenachází. Každý z nás nějak reaguje na tuto situaci. Naše reakci ukazují na to, co je v našich srdcích a také na naši víru.

Je zajímavé pozorovat jak se vyvíjíme a kam směřujeme. Jsme však také pozorovaní nejen anděli a duchovními bytostmi, ale také mnoha lidmi (Zdá se mi, že nás, apoštoly, Bůh postavil jako poslední, jako odsouzené na smrt, neboť jsme se stali divadlem světu, andělům i lidem. 1.Korintským 4:9) Tito lidé zkoumají naše chování, ochotu se podřídit, i když se nám odebírají lidská práva, zkoumají reakce a na základě průzkumu připravují další scénáře (o tom však příště).
Měli bychom to být však především mi sami, kdo podrobíme naše jednání a motivy zkoumání.

Pojďme si připomenout několik zásadních vět, které řekl Ježíš, a kterého my následujeme.
1. „…Všem pak řekl: „Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, bere svůj kříž každý den a následuje mne. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej zachrání.… Lukáš 9:23-24
Když jsem pozoroval motivy lidí, pro které se nechali očkovat, jen v málo případech to bylo ze zdravotních důvodů. Za drtivou většinou rozhodnutí stál příslib volného pohybu, cesty na dovolenou do zahraničí, mít klid od kontrol a testování. Malá část lidí se rozhodla proto, aby ochránila své blízké-většinou rodiče. Tento důvod však rychle ztratil význam, když se zjistilo, že i naočkovaní přenáší covid.
Možná si teď říkáme, že jsme se nechali naočkovat, abychom mohli být s ostatními na shromážděních, hlásat evangelium apod. Dobře, tak se nás ptám, kolika lidem jsme díky našemu očkování řekli evangelium? Pěti? Deseti? Stovce? Dvěma stům? Buďme k sobě upřímní. Možná někteří máme jen strach o svůj život a někteří jsme podlehli tlaku medií a okolí.
Toto zamyšlení není o očkování. To je rozhodnutí každého z nás. Je o našich motivech. Očkování je jen situace, na které je můžeme prozkoumat.

2. Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude toho jednoho držet a tím druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ Matouš 6:24
Znám lidi, kterým hrozilo propuštění z práce, protože se nenechali naočkovat. Na druhou stranu znám i ty, kteří nadávají na neočkované, protože jim dávají za vinu, že jejich obchody a restaurace jsou poloprázdné. Možná jsme se nechali naočkovat ze strachu, že přijdeme o práci, nebo o zákazníky. Tedy z existenčních důvodů. Šlo vlastně o peníze. Možná máme legální důvod, leasing, hypotéku, půjčky u banky…
No jaký to byl ale trénink, když jsme nasbírali tolik dluhů, že nám teď brání ve svobodném rozhodnutí.

3. Kdo chce přijít ke mně, ale nepřestane lpět na svém otci a matce, ženě a dětech, bratrech a sestrách, a dokonce na vlastním životě, nemůže být mým učedníkem. Kdo není ochoten nést svůj kříž a jít za mnou, nemůže být mým učedníkem. Lukáš 14: 26-27
Možná jsme o očkování pochybovali a nevěřili mu, ale všichni v rodině se nechali očkovat. Všichni v práci a mí kamarádi z fotbalu se nechali očkovat a nechci trhat partu, rodinu… I takový motiv jsem vypozoroval.

4. ….A cokoli není z víry, je hřích. Římanům 14:23
Jediný skutečně dobrý motiv je naše víra. Pokud věřím v očkování…
Pokud věřím v neočkování se… Je to na nás a na naší víře od Boha.
…….Blaze tomu, kdo se sám neodsuzuje za to, co schvaluje.  Římanům 14:22
Přestaňme proto soudit jedni druhé. Raději posuďte, jak bratra ničím neurazit a nepohoršit. Vím a v Pánu Ježíši mám naprostou jistotu, že nic není nečisté samo o sobě; pokud to však někdo má za nečisté, je to pro něj nečisté. Římanům 14:13-14

Očkování je dobrý příklad, protože rozděluje společnost, omezuje naše svobody, nabízí očkovaným výhody…
Pokud motivem-charakterem neobstojíme dnes, jak budeme moci obstát v době větší zkoušky, kdy půjde skutečně o život? Dnešní kompromis přináší zítřejší prohru. Nežijeme v tréninkové bublině nebo kempu, ale v životě, kde se svádí boj o duše. Naše duše.

S vnuky jsme letos navštívili Tatry. Mimo krásné a hrdě se vzpínající štíty hor je v Tatrách i několik jeskyň. Navštívili jsme jednu z nich. Bielanskou jeskyni. Hluboko vprostřed jedné z hor se nacházejí překrásné jeskynní útvary plné krápníků různých barev a tvarů. Je to velká jeskyně s velkým výškovým rozdílem a obrovskými prázdnými prostory, které bych uprostřed hory nečekal. Jak jsme jí procházeli nasvětlovali se její jednolivé části, ale také nám prúvodkyně dopřála nějakou dobu zůstat v úplné tmě. Právě v této tmě jsem si uvědomil, kolik krásy a fascinujíjcích scenérií je tady skryto hluboko v hoře v úplné tmě. Kdyby ji několik jeskyňářů neobjevilo, byla by tato krása schovaná navždy před očima lidí v nekonečné tmě. Jen samotná hora by věděla, co skrývá uvnitř sebe. Hora a Stovřitel.

Slávou Boží je věc tajit, slávou králů je věc prozkoumat.
Přísloví 25:2 B21

Tvá láska, Hospodine, dosahuje k nebi, tvá věrnost sahá k oblakům. Tvá spravedlnost je jak mohutné hory, tvé zákony jsou hloubka nesmírná – lidem i zvěři, Hospodine, pomáháš!
Žalmy 36:6‭-‬7 B21

Kolik skrytého ještě musíme objevit, abychom aspoň částečně poznali a pochopili Boží jednání s lidmi. Je ukryté stejně jako ta jeskyně hluboko v něm. Teprve až se nám podaří nacházet a budovat hluboký vztah s Kristem, začne se před námi objevovat ve světle Boží nádhera, láska, věrnost a spravedlnost. Uvidíme a pochopíme dobrotu jeho zákonů a krásu v odevzdané poslušnosti.

Proč jsou všechny ty Boží nádhery a pravdy skryty tak hluboko v něm? Jsme lidé povrchní. Kolik krás, které Bůh pro nás stvořil a jsou pro nás dostupné a viditelné, přehlížíme. Přijdeme, uvidíme, vyfotíme a pospícháme hledat něco nového. Už jsme to viděli, tak co s tím. Chceme nové zážitky. Možná si i přitom řekneme: „Bůh to nádherně stvořil“, ale to je tak všechno. Kristus touží po stálém a hlubokém vztahu, proto mnohé jeho „krásy“, moudrost, lásku… ukryl hluboko v něm. Zde k objevení nestačí jen přejít kolem a podívat se, ale musíme kopat, postupvat krok za krokem stále do větší hloubky. Být neodbytní jako ti objevitelé jeskyně. Odměnou nám je světlo, pochopení Boží pravdy, cesty, žiota, skryté krásy v Bohu a jeho slovu. Najednou k nám budou slova Písma promlouvat úplně jinak.

Kéž Kristus přebývá skrze víru ve vašich srdcích! Kéž jste zakořeněni a ukotveni v lásce, abyste spolu se všemi svatými mohli postihnout, jaká je šířka, délka, výška i hloubka, a poznat Kristovu lásku přesahující chápání, abyste byli naplněni do veškeré plnosti Boží. Ten, který v nás působí svou mocí, je schopen učinit nesrovnatelně mnohem více než cokoli, oč prosíme nebo si představujeme. Jemu buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši ve všech dobách na věky věků! Amen.
Efeským 3:17‭-‬21 B21

(Pokračování)

V každém novém pověření se nám aspoň jednou stalo, že když jsme někam odjeli nebo jsme onemocněli, služba i práce poskočila dál. Nad očekávání. Věřím tomu, že mi tak Bůh ukazoval a připomínal, že je to o Něm a ne o mých schopnostech a mé přítomnosti. Může se stát, že někdy sami brzdíme věci, se kterými bychom chtěli pohnout tím, že stojíme Bohu v cestě, aby mohl jednat. Naše nepřítomnost je jednou z možností, kdy Bohu přestaneme zavazet. Měli bychom být na toto velmi citliví. I to je proces naší výchovy.

Jsou lidé – pracovníci, se kterými Bůh potřebuje jednat. A někdy i v lidských očích dost tvrdě. Tím, že je stále opečováváme a chráníme znemožňujeme Bohu jednat. Musel by tvrdě jednat i s námi. Proto, když to nejsme schopni pochopit nebo nechceme slyšet, potřebuje nás na čas „odstavit z práce“. Někdy nám potřebuje ukázat, jak je na tom tým…. a to jak v dobrém tak v tom horším. Jindy jedná se vztahy mezi pracovníky a nechce, abychom se toho účastnili apod. Je mnoho způsobů, jak a kde Bohu dokážeme překážet. Dalším jsou naše vyježděné koleje. A to jak v praktické činnosti, tak v našem myšlení. Bůh je Tvůrce, Stvořitel a nás stvořil k obrazu svému. I my potřebujeme mít při vedení tvořitelské myšlení. Vedení je svým způsobem tvůrčí práce. Nejen vytvářímé nějaké hodnoty nebo pomáháme je vytvářet jiným, ale především jsme těmi, kteří máme obrovský vliv na ostatní, které vedeme a všechny kolem nás. Aniž bychom si to uvědomovali, měníme jejich myšlení, postoje… spoluutváříme jejich osobnost a vytváříme z nich další tvůrce. Je úžasné, že se nám to vrací a skrze vedení jiných jsme sami obohacovaní a vychovávaní těmi, které nám Bůh přivedl do týmu.

Budování vedoucích

Vzbudované vztahy i maximální výkon jsou určitým způsobem vrcholem, kam můžeme dojít. Je zde však ještě jedna otázka. Co dál?

Pro vedoucího a některé členy týmu jsou zde ještě další stupínky vedení. Jde o budování nových vedoucích. Možná vedoucího, který jednou převezme vedení po nás, abychom mohli jít jinam budovat nový tým a začít od začátku s pozičním vedením, budováním vztahů a zaměřením se na výkon… vždy budeme muset začít od začátku, ale s většími zkušenostmi. I vedoucí, který převezme tým po nás, bude muset začít od prvního stupínku a to i v týmu, který jsme dobře vedli. Nic nejde přeskočit.

Každá organizace a církve a křesťanská společenství by především měly mít ve svých genech zabudovanou touhu po růstu. Růst však není možný bez vedoucích. Proto je důležité vyhledávat a budovat nové vedoucí. Růst některých organizací se zastavil nebo zpomalil právě proto, že nevěnovali dostatek pozornosti, energie a prostředků pro budování nových vedoucích. Budování vedoucích začíná u nás. V našem týmu. Určitě v něm je někdo, kdo nám byl poslaný, abychom z něho vychovali budoucího vedoucího. Potřebujeme ho objevit. Ne vždy jde o toho, na kterém je to zjevně vidět. Potřebujeme zjevení od Boha a čas. Než Ježíš vybral svůj tým dvanácti, celou noc se modlil. Často vybíráme vedoucí podle zjevných věcí jako vzdělání, psychická odolnost, obdarování a podobně. Bůh však vidí do srdce člověka.

Samuel byl poslaný Bohem vybrat a pomazat nového vůdce, krále nad Izraelem. To jsou slova, která říká Samuelovi, když si myslel, že jím je nejstarší bratr Davida:

Hospodin ale Samuelovi řekl: „Nevšímej si jeho zevnějšku ani jeho výšky, protože jsem ho odmítl. Hospodinův pohled je jiný než lidský. Člověk se dívá na zevnějšek, Hospodin se dívá na srdce.“
1 Samuel 16:7 B21

O tom, jak budovat vedoucí (v církvi) píšu Dopisech Petrovi, tak jen několik podle mne důležitých bodů.

1. Mít ujištění o učedníku, že je to právě on. Mohu mít mnoho učedníků nebo členů týmu, ale nikdo z nich nemusí být ten, který je povolaný k vedení.
2. Zkoušky ukazují, co je v člověku. Čím težší, tím toho více „vyleze“ na povrch. Formují charakter člověka. David, Petr, Pavel a další museli projít mnohými velmi těžkými situacemi a rozhodnutími, než se nakonec stali vůdci. A to i přesto, že již byli předem vybraní a pomazaní.
3. Osobní vztah s námi hraje velkou roli. Budoucí vedoucí potřebuje znát nejen naše vítězství, ale také i naše prohry a chyby, které jsme udělali. Když jsem se modlil za budoucí vedoucí, které mi Bůh svěřil, vždy jsem žádal, aby mohli přijmout odemne jen to dobré, Boží a z mých chyb se poučili.
4. Důvěra je to, co nejvíce posiluje, uvolňuje člověka k růstu. S tím souivisí pověřování samostatnými úkoly včetně rozhodování a odpovědnosti a její postupné navyšování, ale také dovolit dělat chyby.
5. Seznamování s důležitými lidmi-vzory, kteří na ně mohou mít vliv. Nebát se, že nám odejdou.
6. Naslouchat jim. I já se učím.
7. Předat jim poznání o důležitosti předávání svých zkušeností a budouvání nových vedoucích.

Je toho hodně, o čem bychom mohli psát v oblasti vedení a budování vedoucích. Vyšlo by to ještě na mnoho kapitol, ale rád bych tady zakončil jen malým poukázáním na samý vrchol růstu ve vedení a tím je partnerství.

Nebudu vás už nazývat služebníky, neboť služebník neví, co dělá jeho pán. Vás jsem ale nazval přáteli, neboť jsem vám předal všechno, co jsem slyšel od svého Otce.
Jan 15:15 B21

Partnerství/přátelství s Kristem je vrcholem růstu vedouciho. Může nám to být příkladem v našem způsobu vedení. Pokud předáme všechno těm, které vedeme a oni ví, co děláme můžeme přejít k vedení formou partnerství. Je úžasné být partnerem Božím na jeho díle. Kéž bychom mohli takto pracovat a sloužit nejen v našich týmech, ale i mezi jednotlivými organizacemi , církvemi a křesťanskými společenstvími.

Konec

(Pokračování)

Pokud chci udržet nadšení a tempo v týmu, potřebuji se zaměřit na udržení pohledu týmu na cíl. Jde to různými způsoby. O tom však později. Udržet pohled na cíl je velmi důležité. Pokud dovolím týmu zaměřit pohled dovnitř, je nebezpečí, že se tým rozpadne. Hrozí posuzování jeden druhého, to vede k závisti, pomluvám a rozdělení týmu na skupiny, které se začnou navzájem obviňovat až se vše rozpadne. Podobně je to s křesťanskými společenstvími. Pokud jsou zaměřeny na misiji, evangizaci a činění učedníků, pak rostou. Pokud se začnou zabývat sami sebou, rozpadnou se nebo zůstanou stát.

V jednom šiku, v jedné řadě dokážeme jít jen kupředu. Zůstaneme-li dlouho stát pak položíme zbraně na zem, nebo je o něco opřeme, sedneme si a začneme kecat…, když jdeme do dozadu, pak většinou dojde ke zmatku a pádům. Zkuste si zapochodovat dozadu. Pokud zavelím čelem vzad, tak nakonec jdu opět dopředu, vidím kam jdu, ale pochodovat dozadu? Není jiné cesty pro jednotný a úspěšný tým než cesta vpřed.

Krize nás potkávají velmi často. Může to být naše osobní krize nebo celého týmu. Pokud se cítíme, že jsme na poušti, že ztrácíme půdu pod nohama, ještě to neznamená, že podobně věci prožívá tým. Naše poušť nemusí být pouští týmovou. Proto ji nesmím přenášet na tým, který mi byl svěřený. Pokud prožíváme krizy v týmu, musí to být vedoucí, který tým podpoří, povznese a bude udržovat nadšení pro vizi. Každý vedoucí potřebuje někoho blízkého mimo tým, mimo rodinu, za kým může v takovém případě jít.

Dokonce moje poušť může pomoc vyniknout darům někoho z týmu.

Zapamatujme si, že krize náš cíl nemění, ale naopak ho ještě více zvýrazní, vybrousí. Je to proto, že díky krizi si více uvědomíme nakolik je cíl důležitý. PROČ se stane zřetelnější a důležitější. Je naše PROČ pro nás skutečně důležité ve své podstatě nebo jsme chtěli dosáhnout cíle, abychom se zviditelnili, pro kariéru, někomu se zavděčili, hladíme si nějaký koplex nebo foukáme zranění. Krize dokáží toto vše z nás vymáčknout, abychom to uviděli, uvědomili si to a začali s pokáním, změnou našeho smyšlení. Měli bychom být vděčni za krize. (List Jakubův 1:3-4)

Proto se radujte, i kdybyste teď museli nakrátko snášet různé zkoušky.
1 Petr 1:6 B21

Zkoušky přicházejí od Boha a mají za úkol nás upevnit, pročistit. Ne nadarmo se říká “ co tě nezabije, to tě posilní“ a Bůh nám zaslibuje, že nám nedá víc než jsme schopni unést.

Nezachvátilo vás jiné pokušení než lidské; věrný je však Bůh, který vás nenechá zkusit více, než snesete, ale se zkouškou dá i východisko, abyste ji mohli snést.
1 Korintským 10:13 CSP
Většina krizí týmu, ale především našich krizí má kořen někde v našem životě. Prostě nemáme vypořádané vztahy a odpuštění, máme tvrdé srdce, soudíme a nejsme schopni být milosrdní, jde nám o kariéru a ne o lidi… To vše a ještě další věci mohou být ukryty hluboko v našem srdci. Krize to odhalují. Odhalují to lidské pokušení a dávají nám šanci s tím jednat – východisko.

Jako vedoucí musíme projít první, abychom mohli chápat a pomoc členům týmu. Všichni procházíme podobnými věcmi. Nic není černobílé. Život je plný barev. To Kristovo „vaše ano ať je ano a vaše ne ne“, není o černobílém vidění světa, ale o čistotě našeho myšlení, čistotě v mezilidských vztazích.. Život je hodně barevný a my to potřebujeme uvidět.

Každá dnešní krize je přípravou na zítřek. Na vyšší cíl a těžší cestu k němu. Osobně pak blíže k našemu Pánu a Stvořiteli.

(Pokračování příště)

(Pokračování)

Co je tedy důležité pro dobré výsledky (výkon):

• Zbudované a stále udržované vztahy v týmu.
• Dobře komunikovaná vize, která lidem v týmu dává smysl, za kterou jsou ochotni nás následovat.
• Zajistit si svolení. (Neznamená to, že tým vedoucího diriguje a manipuluje, ale sjednocuje se na vizi, způsobu apod. Násobí se tak síla, aktivita a um)
• Neuspokojení se s dobrou prací, ale chtít odvést tu nejlepší.
• Být povzbuzením a oporou týmu, i když se zrovna nedaří. Vedoucí musí věřit vizi i v době, kdy to vypadá, že se vše hroutí. Krize přicházejí, ale musíme je využít k budování.
• Nebát se rizika. Pokud se modlím a nechávám se inspirovat Duchem svatým, pak to vlastně riziko není. I tak je to vždy velké dobrodružství.

Riziko je součástí vedení. Každodenní život nese riziko. Jen si to neuvědomujeme. Trochu vody na podlaze se může pro nás stát důvodem naší zlomené nohy nebo úrazu hlavy. Spěch při přecházení ulice může mít za následek střet s autem, uvolněná střešní krytina nás může na mnoho měsíců vyřadit z běžného života. Chodíme po venku a přitom riskujem. Nepřemýšlíme o tom. Kdybychom o tom přemýšleli, nikdy bychom nevyšli ven. Není možné vyjít a předem odstranit všechna možná rizika. To prostě nejde. Můžeme některá odstranit tím, že budeme pozorní při přecházení ulice, ale nezabráníme, aby auto řidiče, kterému se udělalo nevolno, vjelo na chodník.

Jsou lidé, kteří nechtějí vyjít sloužit, začít projekt, rozšiřovat firmu dokud nemají stoprocentní jistotu, že odstranili všechna rizika. Taková jistota nikdy není. Potřebujeme snížit možné riziko, ale nikdy ho nemůžeme vyloučit. Nemůžeme proto zůstat přešlapovat na místě. I to u některých lidí vidím. Většinou pak jen udržují to, co jiní vybojovali, získali a rozšířili. Sami se však nikam nepohnou. Ale i oni mají své místo. Ne však jako vůdcové.

S tím také souvisí povolení dělat chyby. Nevyhneme se dělání chyb. My i náš tým. Chybami se učíme. Pokud budeme mít strach, pokud nechceme riskovat chyby, nepředáme práci jiným, protože budeme chtít mít věci ve svých rukou. Tak však nemůžeme posunout tým dopředu. V autoškole přichází chvíle, kdy si žák sedne za volant, nastartuje a vyjede. Instruktor sedí vedle něj, ale má pedál s brzdou. I my potřebujeme nechat jednotlivce řídit a sednout si na sedadlo spolujezdce. Někdy budeme muset použít i brzdu, abychom se nenabourali, ale tým se naučí jezdit.

Vize je velmi důležitá. Je poznáním, které člověk potřebuje, aby mohl jít kupředu. Určuje cíl, cestu (způsob) kterou se k němu dostaneme a především důvod proč zrovna tento cíl.

Kde schází jasný směr, lid upadá, ve množství rádců je však záchrana.
Přísloví 11:14 B21
Pokud členové týmu neznají PROČ, pak nemohou přinést ani dobré rady. Pokud vize není jednoduše zapamatovatelná, pak ji nemohou předat do svých týmů… Bez určeného směru si každý může dělat, co sám uzná za vhodné. To vede k úpadku a rozpadu. Přečtěme si knihu soudců. Bylo období, kdy Izraelité byli bez vedení a každý si dělal, co chtěl. Až na krátká období soudců, kteří je dokázali sjednotit a dát jim jasnou vizi.Pokud nemáme vizi, stojíme na místě nebo chaoticky pobíháme a děláme věci jednou tady, pak zase tam, ale dohromady nic neuděláme.

(Pokračování příště)

(Pokračování)

Výkon je ovlivnitelný právě skrze vedení a vztahy v týmu. I Pán Ježíš mluví o nesení úrody. 30ti, 60ti 100 násobné úrodě. I to je o výkonu. Jakou úrodu chceme, aby nesl náš tým. Asi tu nejvyšší. Je úkolem vedoucího posilnit a povzbudit tým k tomu, aby se nespokojil s výkonem menším než sto %. Vždy jde na prvním místě o osobní příklad, ale také o souhlas týmu – jdeme do toho.

Když jsme začínali v Ostravě, tak jsem často začínal sám. Lidé se nechtěli přidat. Pochybovali o výsledku, protože měli špatné zkušenosti nebo prostě takovou službu nikdy nedělali. Tenkrát se jednalo o Kurzy Alfa. Tak jsem začal sám bez týmu. Jak pošetilé. Ale nakonce se přidala jedna sestra, pak další člen sboru a nakonec nás bylo asi pět. Na kurzy přicházelo pravidelně třicet až čtyřicet osob. Někteří uvěřili, zůstali ve sboru a dokonce začali i sloužit. Jiní uvěřili, ale nepřišli do sboru. Potkali jsme se s nimi později, když jsme začali službu v jiné části města. A samozřejmě byli i ti, co neuvěřili. Drtivá většina z nich však zůstala do konce a zůstali s námi ve spojení. Odstartovalo to dvouletou službu evangelia. Byly však i chvíle, kdy jsem skutečně zůstal sám, i když nás bylo několik v týmu. Prostě proto, že pro ostatní to nebyla ta „jejich káva“. Musel jsem tu službu velmi brzy ukončit. V podstatě jsem od nich nedostal svolení.

Snaha o výkon bez svolení vede často k zastavení služby, práce, projektu nebo k vyčerpání vedoucího.

O rok později se naopak podařilo sestavit tým, který měl od začátku společnou vizi pro službu v místní romské komunitě, nadšení a já jejich nepsané svolení k vedení. Vznikla tam skupina 40ti Romů a velkého množství dětí, kteří vydali své životy Kristu. Od té doby jsem spíše vždy nejdříve hledal členy týmu, i když osobího příkladu bylo vždy potřeba. Musel jsem být první v tom, kdo byl ochotný obětovat. Bylo to však něco velmi „lehkého“, na co jsem se vždy těšil.

Lidé jsou rádi součásti něčeho velkého a vítězného. Kdo by chtěl být součástí týmu, který nevítězí? Ty? Myslím, že nikdo. Každý se tlačí tam, kde se vítězí. V našem pojetí jde o tým, který dosahuje cílů a je úspěšný v tom, co dělá. Podle toho je i hodnocený a také podporovaný. Nikdo nechce podporovat neúspěšné týmy. Lidé rádi přispějí svými financemi, svým časem tam, kde vidí smysl. Ostatní je pro ně plýtváním. Mnoho projektů potřebuje startovací kapitál, některé i stálou finanční podporu. To, jak je tým úspěšný v předchozích projektech/službě, přináší nebo zastavuje podporu. To platí jak pro podoprovatele ze sekulárího světa, tak pro členy církve.

Uvedu nedávnou zkušenost z naší služby na Slovensku. Od roku 2016 jsme věděli, že máme sloužit předškolním dětem z místní romské osady. Hovořili jsme o tom s vedením, ale také jsme tuto službu začali tak, jak nám to naše možnosti dovolily. Cílem však pro nás byla mateřská škola s výdejnou jídla registrovaná v síti škol SR. Registrace je důležitá z hlediska financování a také z hlediska postavení takové školky vůči obci a státní správě, obecním školkám a ZŠ. Ovšem registrace vyžaduje dodržení mnohem přísnějších pravidel z hlediska hygieny, inspektorátu práce, ale také ohledně školského vzdělávacího programu dětí. Vyžadovalo to rekonstrukci objektu. Byli lidé v naší organizaci, kteří věřili této vizi. Jednak proto, že vnímali, že je od Boha a jednak proto, že nám důvěřovali z dřívějška. Pak byli lidé, kteří si mysleli opak a považovali investice do rekonstrukce a provozu za plýtvání. Nedůvěřovali nám, že to můžeme zvládnout, ale také byli přesvědčeni, že začít službu na Slovensku byl celkově omyl. To nám stěžovalo práci a u mnohých přispívalo k nejistotě v budoucnost, co bude dál, jestli budeme mít dost financí… Školku jsme se rozhodli otevřít k 1.9. 2019. Ještě několik dní před slavnostním otevřením jsme neměli registraci a lidé nás upzorňovali, že už se to nestihne. Registrace přišla z ministerstva dvě hodiny před slavnostním otevřením. Byl to Boží zásah. Pro ty, kteří nám věřili, to bylo potvrzením o Boží vůli a kritikům to zavřelo pusu. Bylo to vítězství celého týmu, který na tom pracoval. Posilnilo to víru i naši vizi a otevřelo to důvěru ve slovenský tým. Během té doby vydala život Kristu jedna členka týmu a přivedlo to nového člena do týmu, který ho velmi posilnil. I on již vydal svůj život Kristu. Vedení v zahraničí začalo od té doby více důvěřovat tomu, co se na Slovensku děje. Výsledkem je, že v této době pracujeme na registraci druhé mateřské školky pro děti z romské osady v jiném městě.

Výkon a především dobrý výkon je důležitý. Tím nepopírám to, že je potřeba vedení Ducha svatého a modliteb. Jen upozorňuji, že zaměření na výkon je součástí Božího vedení.

Jsou tři druhy vizionářů. První nosí svůj sen jen v hlavě a představují si jeho naplnění. Jako mladík jsem měl nějakou dobu sny na pokračování. Večer jsem pospíchal usnout, aby sen pokračoval. Tak je to i s těmito utajenými vizionáři. Žijí ve snu. Druhý duh vizionářů jsou ti, kteří mají sen a často o něm hovoří, ale to je vše. Nikdy neudělají nic proto, aby se sen stal skutečností. Ten třetí druh jsou ti, kteří sní, mluví a konají.

(Pokračování příště)

(Polračování)

Lidé, které vedeme potřebují:

• Mít jistotu opory. Potřebují vědět, že v těžké době se mohou o vedoucího opřít.
• Mít jistotu, že vedoucí neuhne, nebude se snažit neúspěch svést na ně.
• Potřebují vědět, že mohou říct svůj názor aniž by jim to ublížilo.
• Potřebují vnímat, že jsou součástí týmu a jsou potřební.
• Potřebují zažívat opakovaný zájem o jejich život ( i osobní, pokud to dovolí), další růst jak v duchovní, tak profesní oblasti, zájem o jejich nápady a pohledy na to, co v týmu mohou dělat a o to, co dělá tým.

Budování vztahů je nejnáročnější částí vedení. Nejde o časově vymezený úsek, ale je to neustálá práce se svěřenými lidi. Stačí, když ji na nějakou dobu zanedbáme a velice rychle se tým může rozpadnout. Je to o rozhodnutí vedoucího, že tyto vztahy bude budovat a pečovat o ně. Musíme počítat s tím, že to od nás bude vyžadovat mnoho obětí.

VÝKON

Proč se sestavují týmy? Protože mají naplnit nějaký úkol, dojít k nějakému cíli apod. Pokud to tak není, není potřeba ani sestavovat tým. I domácí skupika v církvi je stanovená s nějakým záměrem. Například pro povzbuzování a růst věřících, kteří skupinku naštěvují. Na první pohled to může vypadat jako scházení se přátel z církve, pokud se ale naplňuje záměr, pak duchovní růst vypudí členy skupinky sloužit lidem kolem nich a skupinka se rozrůstá až se rozdělí na dvě. Největším nebezpečím při budování vztahů je zapomenout na to, že tým je tady proto, aby byl za ním vidět výkon. Pokud bychom budovali vztahy jenom proto, abychom se cítili dobře nechtěli bychom se rozrůstat, ani něco vytvářet, abychom náhodou neztratili skvělou pohodu a bezpečí, které nám naše vztahy zaručují.

Výkon je něco, co se hodnotí. Nakonec hodnota týmu se oceňuje výkonem, který za týmem je. Můžeme mít skvělé vztahy a mít se rádi, ale pokud pracujeme u prodejce aut, jsme oceněni za jejich prodej. Podobně v každé jiné práci.

I křesťané jsou vedeni k výkonu. Co jiného než výkon znamená:

Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“
Matouš 28:19‭-‬20 B21
I Ježíš nás vede k výkonu. Na prvním místě potřebujeme budovat vztah s Kristem a pak v tomto vztahu jít…

Když přemýšlím, jak nás Duch svatý vede, pak je to stejné. Prvně jde o to poddat se Kristu, učinit ho svým Pánem – tedy o pozici Krista jako Pána našeho života.

Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy pak vede ke spáse. Vždyť Písmo říká: „Kdokoli v něj věří, se jistě nezklame.“
Římanům 10:9‭-‬11 B21

Pak s ním budujeme vztah skrze Ducha svatého a jsme vyučováni.

Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou totiž Božími syny. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče! Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li jeho děti, pak jsme i dědicové, totiž dědicové Boží a spoludědicové Kristovi.Máme-li tedy podíl na jeho utrpení, budeme mít podíl i na jeho slávě.
Římanům 8:14‭-‬17 B21

Avšak Utěšitel, ten Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.
Jan 14:26 B21

Ježíš se za nás modlí:

Neprosím ale jen za ně. Prosím i za ty, kteří ve mě uvěří skrze jejich slovo. Ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě; ať jsou i oni jedno v nás, aby svět věřil, že jsi mě poslal. Dal jsem jim slávu, kterou jsi dal mně, aby byli jedno, jako my jsme jedno. Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonale jedno a aby svět poznal, že jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě.
Jan 17:20‭-‬23 B21
Toto všehno je o vztazích. Ale i v této modlitbě, tak jako v Matouši 28 Ježíš mluví již o výkonu. … prosím za ty, kteří ve mě uvěří skrze jejich slovo…

Když je budovaný vztah přichází i Boží poslání pro náš život. Tady se dostáváme k výkonu. Ježís si dokonce posteskl nad tím, že je málo těch, kteří by pro jeho království chtěli pracovat. (Vykonávat práci- odvést nějaký výkon)

Tehdy řekl svým učedníkům: „Žeň je obrovská, ale dělníků málo. Proste Pána žně, ať vypudí dělníky na svou žeň.“
Matouš 9:37‭-‬38 B21

Tady nám přikazuje, abychom se dokonce modlili za to, aby Bůh vypudil tyto dělníky, tedy ty za nimiž je vidět nějaký výkon. U slova VÝKON se chci ještě zastavit. Již slyším námitky některých bratří, že toto vyučování není biblické a z Ducha. Že je příliš světské. Nemyslím si to. Když bubu pozorně číst bibli, zjistím, že velmi, velmi často hovoří o výkonu a odměně za výkon. V listě Tesalonickým Pavel hovoří o tom, že kdo nepracue ať nejí. Není tam napsané, ať se modlí, aby mu Bůh seslal manu, aby se najedl. Někdy bychom si chtěli jen užívat Božích benfitů bez toho, abychom něco pro Boží království udělali -obětovali.

(Pokračování příště)

(Pokračování)

Samostatnou kapitolou pro „svolení“, je o rodině v týmu, mezi zaměstnanci apod. Je to proto, že pokud chceme mít v týmu člena nebo členy rodiny, musíme mít velmi silně vyvinutý smysl pro spravedlnost. Boží spravedlnost. Přítomnost rodiny tým vystavuje nebezpečí rozdělení na moji a ostatní/ jeho a my. Má zkušenost je ta, že to přineslo problém vždycky, jen mezi věřícími se o tom veřejně nemluví.

Proč to tak je? Pro ty nejbližší máme jiné měřitko než pro ostatní. Omluvíme to, co u jiných neomlouváme. Jsme k nim více chápající než k ostatním… a také to rodina od nás očekává. Pak začneme mít dvojí metr. Ostatní v týmu si to velice rychle všimnou a cítí se ukřivdění. Také to bere naději na jejich postup, růst.

Je pravda, že Písmo učí, že se máme o svou rodinu starat:

Kdo se nestará o své blízké, a zvláště o vlastní rodinu, zapřel víru a je horší než nevěřící.
1 Timoteus 5:8 B21

Podobné verše najdeme i pokud jde o rodinu – církev. Musíme si však uvědomit, že nám v týmu nejde o osobní pomoc rodině. Pokud by to tak mělo být, pak jsou týmy tvořené jen členy rodin, bez ohledu na odbornost. Asi bychom službu, práci nebo projekt mohli hned zabalit. Tady jde o tým, který může být tvořený lidmi z různých denominací a také ze sekulárního světa. Potřebujeme žít a jednat ve spravedlnosti. Bez toho budeme mít v týmu brzo rozbroje a nezbudujeme vztahy a ani nebudeme vedoucími, kteří vedou na základě svolení.

Cokoli děláte, čiňte to celou duší, jako Pánu, a ne lidem. Vězte, že vaší odplatou bude dědictví od Pána; a Pán, jemuž sloužíte, je Kristus. Odplata nespravedlivých však bude odpovídat jejich nespravedlnosti. Bůh nestraní nikomu.
Koloským 3:23‭-‬25 B21

Bůh nikomu nestraní a my bychom měli jednat stejně.

Podobně je to v případě, že část členů týmu je z církve a část ze světa. I tady hrozí rozdělení na naši a oni. V tomto případě tou rodinou je církev. Hrozí to i v případě, že členové týmu jsou z „naší“ denominace a ostatní z jiných. Potřebujeme se modlit za spravedlnost od Boha a také za pravidla, která nastavíme. Musí být zapsaná a především vysvětlená proč vznikla. Tým přijme i na první pohled nepřijatelné věci, když je srozumitelně vysvětlíme.

Biblický příklad. Když uvěříme v Krista a vydáme mu svůj život, pak se stáváme členy Boží rodiny. Jako takoví máme blízký vztah s Bohem a přináší nám to výhody. Na prvním místě spasení, ale také požehnání ve všem, co děláme. Přesto tento vztah Bohu nebrání, aby jednal spravedlivě.

Vy však milujte své nepřátele a buďte k nim dobří; půjčujte a neočekávejte nic zpět. Tehdy bude vaše odplata veliká a budete synové Nejvyššího, neboť on je laskavý i k nevděčným a zlým.
Lukáš 6:35 B21

Blahoslavení jsou ti, kdo zachovávají právo, kdo jednají v každé době spravedlivě.
Žalmy 106:3 CSP

Praxe nás naučila, že pravda o motivech, charakteru… vyjde na povrch až po dlouhé době. Nevazování vztahů neznamená rychlé ustanovování do konkrétních pozic a předávání odpovědnosti v týmu. To jsou dvě odlišné věci. Většinou se charakterové vlastnosti projeví nebo potvrdí až dlouho po zkušební době. Čím větší odpovědnost, tím delší doba potvrzování charakteru.

Nesmí to být nováček, aby nadut pýchou neupadl do ďáblova odsouzení. Ať jsou také nejdříve vyzkoušeni, a když se osvědčí, ať potom slouží.
1 Timoteus 3:6‭, ‬10 B21
Tato slova píše apoštol Pavel Timoteovi, kterého pověřil vedením církve, přestože to byl mladík. I přes své mládí byl přezkoušen. Nebyl nováček. Tady nejde o věk, ale o dobu služby, množství zkušeností a vybojovaných „bojů“. V tom všem se ukazuje charakter člověka.

Svolení týmu neznamená, že ho mohu nebo nemohu vést, ale to, že mne tým chce následovat.

(Pokračování příště)

(Pokračování)

Mimo bývalého vedení bývá zde ještě jeden faktor a to je očekávání těch, kteří mne do vedení týmu dosadili. Slyšel jsem vyprávět bratra, kterého firma dosadila jako ředitele pobočky s tím, že musí do určitého termínu propustit třista lidí. Jindy je to očekávání změn ve způsobu vedení nebo jde o výkony a někde jen nastupujete, protože někdo odešel do důchodu, do jiné firmy nebo povýšil. To všechno má vliv na to, s jakými pocity a představami přicházím a s jakými pocity a představami jsem přijímaný druhými.

Je důležité uvidět celkový obraz. Podívat se na tým, církev, skupinku, pracoviště z výšky. Představte si, že jste deset, dvacet metrů nad nimi a pozorujete jak pracují, jak jednají spolu navzájem, vidíte je na poradě… Možná někde ve fabrice takové místo skutečně existuje. Většinou to však musíme zjistit delším pozorováním. Nejlepší ze všeho je, když požádáme Boha, aby nám to ukázal ze svého pohledu. Někdy musíme požádat i o jeho výklad k tomu, co nám ukázal. Dnes je zvykem k získání informací rozdat dotazník, který se pak,vyhodnotí a něco vznikne…. Prosím, nic nenahradí osobní přístup, osobní rozhovory a osobní pohled. Vyvarujme se dotazníkům nebo je spíše použijme jen na některé praktické věci v personalistice apod. Ve velkých organizacích existují vypracované hodnotící dotazníky, postupy jak jednat se zaměstnanci, etické kodexy apod. Všechny tyto nástroje mi mohou pomoc s tím, na co se mám ptát a jako návod na řešení komplikovaných situací. Nenahradí a ani nevzbudují vztahy. Někdy je naopak oddálí, když je použiji hned na začátku.

Pokud mám obraz „z výšky“ měl bych začít s budováním vztahů. Tím není myšlený takzvaný „kamarádčov“ nebo dobrá parta. Je to skutečně projevený zájem o člověka a jeho život. Tento zájem je postavený na úctě k člověku. Na respektu k jeho osobnosti. Zažil jsem vedoucí, kteří se při každém našem setkání ptali na to, jak se máme, ale nikdy si to „jak se máme“ nevyslechli. Pokračovali dál, než jsme stačili odpovědět. Zvláště, když očekávali odpověď, která by nezněla „máme se dobře“. (Později se k tomu ještě vrátím.) Jako vedoucí nemáme mnoho času, ale čas strávený s našimi lidmi se nám později mnohonásobně vrátí. Není to cíl, ale bonus jako mnoho dalších bonusů, které přináší budování vztahů.

Zároveň s budováním vztahů s jednotlivci, potřebuji vytvářet prostor pro budování vztahů navzájem v týmu. Je to cesta k jednotě. Jednota není o tom, že jsou všichni potichu a hned odsouhlasí můj návrh. Jednota je něco hlubšího, co nezničí ani vyjádření a prosazování jiných názorů a nápadů. Je to opět úcta jednoho k druhému. Beru toho druhého jako přednějšího sebe sama.

Nikdy nezačínejme kritikou předchozího vedení.Nikdy nezačínejme tím, že budeme hned rušit nařízení svých předchůdců, i když k tomu můžeme mít dobré důvody. Dá se to řešit jinak a oficiální změnu udělat později až budu mít navázané vztahy.

3. Jsem člen týmu, který byl pověřený jeho vedením. Pro mnohé to může být tou nejtěžší situací. Platí zde všechno, co jsem již napsal. Jen bych zdůraznil, na co dát pozor.

Nespoléhat se na to, že jako bývalý člen týmu znám celkový pohled. Pohled vedoucího je jiný. Jako zaměstnanec nebo člen týmu jsem neviděl všechno a především nenesl odpovědnost, kterou nese vedoucí. Potřebujeme vidět tým i práci jinak.

Musím počítat s tím, že budu hned pod tlakem kolegů, kteří budou chtít z pozice dosavadních vztahů protlačit své zájmy a představy. Být mými „rádci“ a když je nevyslyšíme, hrozí narušení vztahů. Proto je nutné od začátku spíše začít pozičním vedením, které nás na čas ochrání. Po čase budovat vztahy nově. Na jiném podkladu. Ano, jsem jeden z nich, ale nyní nesu jinou odpovědnost. Nesmím mít strach s lidmi v týmu o tom mluvit a vysvětlovat situaci, ve které se nyní nacházíme.

Je to milost, když se v týmu nenajde nikdo, kdo si o sobě myslí, že vedení mělo být svěřeno právě mu. Stává se to i mezi křesťany, kteří pak hovoří o lidském rozhodnutí, o nevedení Duchem svatým apod. Mohou tak poškodit budoucnost týmu. Je potřeba s nimi o tom hovořit. Nenechat zapustit kořen hořkosti. Již jsem se o tom zmínil v úvodu.

Vždy se objeví někdo, kdo nás nepřijme. Pokud jsme udělali pro postavení mostu mezi tímto člověkem všechno, co jsme udělat mohli, netrapme se tím. Není to naše vina. Jen buďme opatrní, aby z této strany nepřišla rána do zad a zbytečné trápení. Pokud by vývoj ukazoval tímto směrem, je lepší se s takovým člověkem rozloučit.

(Pokračování příště)

(Pokračování)

Souhlas druhých s tím, že je vedu je velmi důležitý. Je to první předpoklad k tomu, aby mne lidé následovali. Při své službě musím jednat s vedením obcí a měst. Zjistil jsem, že v mnohých je primátor nebo starosta v menšině. A to teď v polovině jejich mandátu. Musí velmi pracně jednat a shánět hlasy poslanců, aby mohli prosadit a odhlasovat i velmi dobré a prospěšné věci pro lidi v obci. Naposledy u jednoho primátora to bylo 80% proti němu. Je to těžké a stresující vedení, které nepřináší radost, kde lidé nejdou s vámi, ale naopak proti vám. Věřím, že na začátku jejich mandátu tito vůdcové měli za sebou většinu. Oni ji však ztratili a lidé od nich odešli.

Před dvěma týdny mne překvapil jeden starosta. Osmnáct let je ve vedení, ale ani jednou pod jeho vedením nemuseli tamnější poslanci hlasovat o tom, kdo je pro a kdo proti a kdo se zdržel hlasování. Tak dlouho s nimi jedná, až se nakonec dohodnou. To znamená, že mají shodu. Dojdou k jednotě.

Pokud nedostanu souhlas od lidí, abych je vedl, tak v tom vlastně jedu dál sám. Lidé sice budou přítomni, ale bez nadšení, budou pracovat, protože potřebují plat, ale nedají ani o minutu více, v jejich srdcích nebude zájem o to, co chci jako vedoucí přinést a kam směřovat. Někteří se začnou poohlížet po jiné práci nebo službě. Proč? Protože se cítí být mimo zájem, cítí se být přehlížení a nepotřební, a to i přestože se služba nebo práce bez nich neobejde. Potřebujeme mít skutečný zájem o jejich životy. Co je trápí, co jim dělá radost, jak jsou na tom jejich děti. Nestačí znát jejich názor na práci a službu, ale je potřeba jít hlouběji. Podle času, ale pravidelně si dělat prostor na to, abychom mohli mluvit jen s nimi a o nich a jejich životě. Tento zájem o ně zvyšuje náš vztahový „kredit“. Nejde jen o jednostrannou záležitost. I z naší strany musí být otevřenost. I my jsme lidé. Aktivita však musí vycházet z naší strany. Mnohdy si můžeme říkat: „Když bude něco potřebovat, tak si přijde…“. Jsme to my, kdo musíme být v budování vztahů aktivní. Lidé mohou mít strach přijít, mouhou cítit silný respekt, než aby se svěřili. Je mnoho příčin, které jim v tom mouhou bránit. Navíc zjednodušeně je to náš tým a naše starost.

Pamatujme, že i my jsme chybující a omylní lidé. Pokud se nějaké chyby dopustíme, je to především vztah, pro který nás tým podrží. Stává se, že musíme udělat nepopulární rozhodnutí a je to právě hloubka vztahu, pro kterou se tým po takovém rozhodnutí nerozpadne. Možná nám to ubere z toho vztahového kreditu, ale ještě nám tam dost zůstane.

K týmu můžeme přijít různými způsoby a každý nás staví do jiné situace. Uvedu tři z nich:

1. Jsem tím, kdo službu, organizaci, firmu zakládal. Tady se předpokládá, že jsem si spolupracovníky do týmu vybral sám. To je velká výhoda. Vztahy se budují lépe na zelené louce. Začínáme s čistým štítem. Můžeme si nastavit pravidla pro týmovou práci a můžeme se lépe shodnout na vizi, protože již při výběru lidí do týmu může hrát roli, nakolik s ní mohou souhlasit(?) je to ono, na čem chci jako zaměstnanec v budoucnu pracovat (?) apod. Ovšem při rozvoji se dostáváme na křižovatky, kdy naše vize dostává konkrejtnější podobu a někteří členové týmu se proto oddělí a odejdou. Jejich představa na začátku byla jiná. Pokud máme vzbudované vztahy, pak rozchod není bolestný. Naopak můžeme se radovat, že tam, kam je život zanese máme někoho, s kým máme dobrý vztah a můžeme v budoucnu dobře spolupracovat. Stává se to běžně a není to žádná tragédie a ani to neznamená, že jsme selhali.

Tady jde o vizi. Pokud mám dobré vztahy a mám strach z toho, že o ně přijdu, pak je nebezpečí, že pro tyto vztahy upravím, posunu nebo změním vizi. Musím mít jasno o cíly služby, projektu, poslání organizace nebo firmy. Nemusím mít strach pustit lidi, kteří vidí svůj cíl jinde než já. Důležité je si s nimi udržet správné vztahy.

2. K týmu jsem byl určený jako nový vedoucí od jinud. Lidé mne neznají a já neznám je. Přicházím do zajetých kolejí, po předchozím vedoucím. Přicházím do týmu, který může mít přehnaná očekávání nebo obráceně přehnané obavy. Hodně to záleží na tom, jak předchozí vedoucí tým vedl. Je tam více úskalí, ale jsou tam i možnosti.

(Pokračování příště)

(Pokračování)

Momentálně žiji v zemi, kde většina obyvatelů věří v Boha. Chodí do jednoho z mnoha kostelů, které jsou po celé zemi. Naplňuje mnoho předepsaných obřadů, chodí ke zpovědi, na procesí, snaží se více či méně dodržovat svátosti a někteří se snaží o dobré skutky. Přitom jim to nebrání v nenávisti vůči jednotlivcům nebo celým skupinám, k sousedským hádkám až na krev, ubližování a sdírání druhých, politickým hrám, kde jeden lže druhému a pokrytectví se staví pomníky. Kde se sice možná manželé nerozvádí, ale o to více podvádí jeden druhého. Mohl bych ve výčtu pokračovat. To, co všechno dělají, nějak míjí to nejpodstatnější, co po nás Bůh chce a proč šel Kristus zemřít za naše hříchy. Tím je náš vztah k němu. Náš vztah k lidem. I když jsme uvěřili a poznali Ježíše, může se nám stát, že pro nás jsou výsledky více než vztah. Pak sebe i druhé dostáváme pod zákon místo pod milost. Ježíš říká:

Ježíš mu odpověděl: „Nejdůležitější je: ‚Slyš, Izraeli – Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Žádné přikázání není důležitější než tato dvě.“
Marek 12:29‭-‬31 B21

Milovat bližního je pro Boha druhou nejdůležitější věcí na světě. Pokud pracuji na tom, aby mé vedení bylo skutečně efektivním Božím způsobem, musí být postavané také na vztazích. Potřebuji se od toho svého pozičního vedení posunout dál. K budování vztahů. Jinak řeceno od pozice k souhlasu ostatních s mým vedení.

Souhlas

Je něco více než peníze, proč lidé odcházejí a opouštějí tým. Tím jsou především špatné vztahy a nedostatek vize. Peníze jsou až na třetím místě. Lidé jsou ochotni upustit od svých finančních nároků, když mohou pracovat na něčem, co je motivuje. Muhou být účastni na dobrém díle. Další velkou motivací jsou vztahy. Pokud ty nefungují, pak lidé odchází i přesto, že se jim nabídne vyšší plat. Odchází i přesto, že jim práce nebo služba poskytuje vizi, s kterou se mohou stotožnit.

Vyplatí se nám počkat a zaměřit se na vztahy, protože se nám pak výkon týmu mnohonásobně zvětší. Na druhou stranu nemůžeme zůstat jen u vztahů, pro to tým nedáváme dohromady. Každá práce i služba je zaměřená a měřená podle výsledků. I v církvi jsme zaměřeni na růst Božího království. Na vztahy i na výsledky. Tam, kde se zaměřuje jen na vztahy nakonec vznikne uzavřený tým, jehož členové nebudou chtít přinášet riziko jen proto, aby se jim nenarušili vztahy. Takový tým začne přešlapovat na místě. Proto je potřebné nacházet správný poměr mezi budováním vztahů a zaměřením na výkon.

Je jednoduché budovat vztahy mimo práci. Spojit však výkon, výsledky s budováním vztahů je umění, kterému se musí vedoucí učit. Je to velmi těžké najít rovnováhu. Pro mnohé to je dřina. Proto tak často jako vedoucí přeskalujeme tuto část a chceme se jen zaměřovat na výsledky. Nakonec zjistíme, že se musíme vrátit k budování vztahů.

(Polračování příště)

(Pokračování po Povolání)

POZICE

Pozice je základem proto, abychom mohli začít vést. Vytváří prostor pro vedení. Co tvoří tento prostor? Především autorita, která je vymezená určitými právy v rozhodování a také povinnostmi vůči těm, které mám vést a vykazatelností k těm, kteří mne delegovali. Se všemi těmito právy a povinnostmi bychom měli být seznámeni dříve, než přijmeme pověření k vedení. Když je čteme poprvé a nemáme žádné zkušenosti, často si neuvědomujeme, co tato práva a povinnosti pro nás znamenají a jaký skutečný význam a důsledek na náš další život budou mít. Na začátku to zastírá pocit, že konečně nastala ta chvíle, kdy se mé povolání do služby a do vedení stává skutečností. Pokud jsme se nepřipravovali na pozici vedoucího, pak se může stát, že budem tak trochu „opilí slávou“ z toho, že konečně sedíme na tom zaslíbeném trůnu, který je různě vysoko podle pozice, do které jsme byli delegováni. „Je to však trůn. Náš trůn. Dlouho očekávaný trůn, kterým je oceněný náš život, naše práce…“ Časem nám dochází význam toho všeho a můžeme být plní rozporuplných myšlenek a názorů. Nic nikdy není takové, jako si to na začátku představujeme. Pro některé to může znít nebiblicky. Všichni jsme vykazatelní Bohu a také nám Bůh dal odpovědnost i práva. Máme je v Písmu. Stejný postup by měl existovat i ve firmách, organizacích a církvích. Nestačí si myslet, že jsem vykazatelný jen Bohu a nikomu jinému. Svoji službu a práci vykonáváme tady na zemi a i tady jsme vykazatelní. To dělá mnohým vedoucím problém. Zvláště v církvi.

Vraťme se k tomu našemu pomyslnému trůnu, tedy naší pozici. Vždy začínáme s pozičním vedením. To znamená, že vedeme na základě našich práv a povinností, které nám pozice dává. Je to ok? Na začátku asi ano. Musíme si však uvědomit, že pak vše leží na nás. Poziční vedoucí vydává příkazy, vyžaduje plnění jeho představ druhými. Pracovat pod takovým vedoucím nedává přiliš možností pro uplatnění vlastních nápadů, předávání poznání apod. Takový tým jen pracuje na naplnění vize vedoucího nebo jeho nadřízených. Ale ve skutečnosti není týmem, který využívá obdarování a potenciálu členů týmu. Jsou situace, kdy je to nezbytné, ale dlouhodobé poziční vedení vede ke stagnaci, vyčerpání vedoucího a lhostejnosti týmu k vizi. Postupem se stane jen vykonáváním příkazů a pracovních postupů. Charismatičtí vedoucí často poziční vedení používají po celý svůj život. Své charisma někteří z nich začnou používat více k upevnění svého postavení než ke službě a rozvoji firmy nebo organizace. Obdarování, které máme nezaručuje kvalitu charakteru.

Všichni začínáme vést z nějaké pozice, ale potřebujeme se přesunout k budování vztahů s těmi, které vedeme. Skutečných vztahů.

Jsou různé důvody, proč setrváváme stále v pozičním vedení a nechceme se posunout dále:

1. Neuvědomujeme si to. Často to souvisí s naší výchovou ať již doma, v církvi, ve škole a také s tím jak jsme vedeni v zaměstnání. Jsme nastaveni na toto vedení a tak také sami vedeme podobně. Měl jsem dva ze svých vedoucích, kteří takto vedli. Necítil jsem se v tom moc dobře, ale nevěděl jsem proč. Dokonce jsme měli pod jejich vedením i výsledky, ale pak jsme se setkali s jiným způsobem vedení. Až v té chvíli jsem uviděl rozdíl. Otevřeli se mi oči a já se od té doby snažím vést jinak. Stále něco nového objevuji, co potřebuji do způsobu svého vedení přinášet, aby mé vedení bylo to „ONO“. Potřebuji se modlit za to, aby mi Duch svatý otevřel oči nebo cíleně vyhledávat a zkoušet i jiné způsoby vedení. I mimo církev. V úspěšně se rozvíjejicích firmách…
2. Nedůvěřuji lidem, které vedu. To je druhý nejčastější důvod pozičního vedení. Jeho znakem je pochybnost o schopnostech ostatních. Raději o tom rozhodnu sám, než budu rozhodovat v kolektivu, raději to udělám sám, protože ti, které vedu by to nedokázali lépe než já. To sebou nese nutkání mít druhé a jejich práci stále pod kontrolou a vědět, co právě dělají. Proto vytvořím systém, který mi to umožní. Proto vytvářím stále nové dotazníky a formuláře, protože zjišťuji, že ty stávající nestačí. Naše modlitba by měla být například: „Otče, ukaž mi mé postoje k lidem. Odpust mi, že jim nedokáži důvěřovat tak, jako důvěřuješ ty mě, když jsi mi svěřil toto postavení. Prosím, změň můj postoj nedůvěry v důvěru v tebe. Prosím, nauč mne používat lásku, kterou jsi do mne vložil skrze Ducha svatého.“
3. Mám strach. Strach ze selhání. Strach o pozici… Každý skutečný vůdce musí čas od času riskovat při vstupu do nových věcí, při rozvoji firmy nebo organizace, při vedení sboru, při předávání kompetencí na své podřízené… I Mojžíš v očích mnoha Izraelitů riskoval. Přestože jsme vedeni vírou v očích druhých často riskujeme. Pokud však vítězí pochybnosti o mých vlastních schopnostech, o mých rozhodnutích, pak ani nejsem schopený jít novými cestami, rozšiřovat službu apod. Strach mohu mít i z toho, co o mne řeknou mí nadřízení. To vše mne dokáže zastavit natolik, že začnu jednat jen podle instrukcí a alibisticky se kryji směrnicemi a nařízeními. Protože mám strach udělat chybu, která by ohrozila moji kariéru, nedovolím ani ostatním, aby mohli udělat chybu. Proto raději nedělám nic. Nebo aspoň nic, co neznám. Pokud je našim cílem uléhat s pocitem, že jsem během dne neudělal žádnou chybu, asi budu mít brzo žaludeční vředy ze stresu a strachu. Potřebuji svůj strach, ať je z čehokoli složit u Kristových nohou jako těžké břemno, které mne tlačí k zemi a omezuje moje schopnosti a obdarování. Potřebuji si vzít břemeno od Krista, které netíží a netlačí. Vše, co dělám ať v církvi, v organizaci nebo ve firmě dělám ve Jménu Ježíše a pro něho a podle něho. Pokud si to uvědomím a přijmu to, zbavím se strachu. Strach je vedený skrze mé osobní já, které má stále strach o své ambice. „Bože Otče, odpust mi, že stále myslím jen sám na sebe a podle toho vedu jiné. Vyznávám to jako hřích a prosím, abys mne přitáhl více k tobě samotnému. Nauč mne skložit všechna lidská břemena u Kristových nohou a vzít si jeho. Být skutečně jeho služebníkem a ne svým. Děkuji.“
4. Kariérismus. Nedovoluje nikomu dělat věci, aby se neukázalo, že je někdo lepší než já. Děláme všechno tak, aby bylo vidět, že to děláme mi. Možná je teprve někde v srdci schovaný, ale pokud tam je, pak působí a čím dál více se bude projevovat. Potřebujeme se modlit za naše srdce, aby nám Bůh odhalil motivy našeho srdce a my mohli činit pokání a rozhodnout se jednat Božím způsobem.
5. Zklamání. Zklamání přináší hořkost, která nás může úplně odstavit a zastavit naše vůdcovství hned v zárodku. Potřebujeme mít odpouštějící srdce, potřebujeme vědět, že to není o mě, ale o Bohu. Pokud jsme přijali roli vedoucího, musíme počítat s tím, že budeme často zraňovaní. Proto musíme mít jistotu od Boha, že nás do vedení povolal on. Protože pak můžeme jít v těžkých chvílích k němu se svými bolestmi a problémy, které nedokážeme řešit. Pokud nás povolal On, pak jsme tu pro něj. To nás staví opět na nohy.

Asi v této první fázi v pozičním vedení někteří postupně procházíme všemi těmi věcmi. Jak rychle s nimi jednáme, jak rychle se nám otevřou oči, tak se dokážeme přesunout o další stupně ve svém způsobu vedení. Někteří, a není jich málo, i po desetiletích zůstali stále u pozičního vedení. Pak jsou ti, kteří si nechali otevřit oči, jednali a posunují se výše a výše.

(Pokračování příště)

(Pokračování)

Někteří se mohou ohradit, když slyší, že nestačí když vás do vedení povolal Bůh. Proč to ještě musí být skrze lidi. Je k tomu několik důvodů. Ten hlavní je, že v pozici vedoucího nějakého týmu vždy vedete lidi. Nevedete budovy, továrny, kostely, ale vždy týmy lidí. Můžete sice ty budovy udržovat, potřebovat pro výrobu, ale opět s nějakým týmem lidí. Bez lidí nejste vedoucí. Pokud nebudete mít svolení vašeho týmu k tomu, abyste ho vedli, vlastně nebudete moc týmově pracovat. Jsou připady, kdy se do vedení zvolíme sami a i to je přitom přirozené i Boží a většinou to vyplyne ze situace. Stává se to, když jsme zakladatelé organizací, církví nebo firem. Ale i tak potřebujeme následně svolení lidí, abychom je vedli. Určitě však samozvané zvolení skrze nějaký „puč“ není požehnáním pro vedoucího. Bůh to může dopustit pro něco do budoucnosti, čemu ještě nejsme schopni porozumět, ale lidé, kteří to dělají nejsou v Božím požehnání a většinou skončí stejně jako ti, které svrhli, odstranili… Ježíš mu ale řekl: „Vrať svůj meč na místo. Všichni, kdo meč berou, mečem padnou. Matouš 26:52 B21 Pamatujme si, jak se choval David k Saulovi.

Je vcelku velký rozdíl mezi tím, jestli jsem povolaný vést církev, skupinku v církvi, dobrovolnickou organizaci nebo vést zaměstnance ve firmě. Ten tozdíl je v tom, že v církvi a u dobrovolníků je mnohem důležitější svolení lidí a to, jak jsou vední, protože mohou kdykoli odejít jinam. Ve firmě lidé zůstávají, i když nemají šanci dát svolení je vést. Je to často proto, že by nemohli sehnat jinou práci nebo nechtějí přijít o plat, odměny a někteří nechtějí přijít o kariéru.

Obě mají však jedno společné. Bez svolení lidí nemohu vytvořit dobrý tým, který bude dlouhodobě fungovat, mít potenciál a využívat tento potenciál k rozšíření služby, firmy…

Praktické rady:

1. Musíme vědět, že nás povolává Bůh. Potřebuji Boží ujištění. Nestačí, že mi někdo na nějaké konferenci řekne, že povedu to a to nebo že budu mít velkou službu.
2. Pokud toto ujištění mám potřebuji se modlit za trpělivost. Každá etapa našeho života je vlastně přípravou na tu další. Nevíme, ve které nás Bůh skrze lidi povolá do vedení.
3. Buďme věrni v tom, co momentálně děláme a loajální k těm, kteří nás momentálně vedou. Modleme se za ně a žehnejme jim Boží moudrostí. Jednou totiž budeme sklízet to, co jsme zaseli.
4. Připravujme se na vedení. Čtěme dobré knihy, které hovoří o vedení (např. od Johna C. Maxwela, ale i dalších autorů). Pozorujme různé vedoucí a jejich styl vedení a přemýšlejme o tom, co dělají skvěle a co se jim nedaří. Nekritizujme je za chyby, všichni je děláme, ale modleme se, abychom stejné chyby nedělali jednou sami. Ve většině případů kritici chyb jiných, sami pak na jejich místě dělají stejné a mnohy ještě větší chyby.
5. Nezneužívejme situací, kdy se jiným vedoucím nedaří k tomu, abychom se sami prosadili, ale snažme se jim pomoc. Bůh sám zařídí naše povolání ve správném čase.
6. Zkoumejme své srdce a motivy, které máme a s těmi, které ukazují na touhu po kariéře ihned jednejme.
7. Pamatujme, že vždy jde o naše srdce a proto ho chraňme a náš charakter, proto dovolujme Duchu svatému, aby na něm mohl pracovat.

(Pokračování příště)

(Pokračování)

Není to vyučování o předurčení, ale o povolání do vedení. Potřebujeme si uvědomit, že tím základem pro vedení je naše povolání někým jiným do vedení. Podívejme se na několik vůdců v bibli a jejich povolání. Mojžíš se stal vůdcem v osmdesáti letech. Byl však Bohem povolán ještě před svým narozením. Sestra faraona neměla vlastní děti. Kdyby je měla, asi by se nevěnovala dítěti v košíku plujícímu po řece a nevychovala z něho prince. Přes jeho vzdělání a postavení prince, které trvalo čtyřicet let, musel Mojžíš dalších čtyřicet let pást ovce v horách, kam utekl po zabití Egypťana, aby nakonec vyvedl národ z otroctví a opět čtyřicet let je vodil po poušti. Měl sice tehdejší nejlepší a nejvyšší vzdělání, ale péčí o ovce se naučil mnoha dalším věcem, které potřeboval k tomu, aby mohl vést a vyvést izraelský lid z Egypta. Především pokoře. Bůh ho vyučoval osmdesát let, než ho skutečně povolal jako vůdce. Povolaný však byl ještě před svým narozením.

Jeho předchůdci Jákob a Ezau. Jákoba si Bůh zamiloval ještě před jejich narozením a stejně zavrhl před narozením Ezaua. Čtrnáct let byl Jákob v Boží škole života, než se z něho stal vůdce a praotec Izraele.

Josef, jeho syn, měl zaslíbení od Boha (skrze sen)o tom, že bude vůdcem a i on se musel mnoho let nechat vychovávat Boží školou, která vedla přes zajetí a otroctví a vězení.

Jozue a Káleb, soudcové a Saul, první král. David i Šalamoun a další všichni věděli, že jsou povoláni Bohem. Bůh si je vybral dávno před jejich narozením. Všichni však procházeli tvrdou Boží školou.

Když se podíváme na jejich životy, uvidíme, že vyvolení ještě neznamenalo naprosté naplnění Boží vůle v jejich životech. Někteří selhali úplně, jiní nedošli až tam, kam měli a nezískali úplně všechno, co měli. Mojžíš nedovedl lid do zaslíbené země, ale zůstal těsně před dovršením tohoto jeho úkolu. Jozue, Káleb, soudcové ale také David neobsadili všechnu zemi, kterou jim Bůh zaslíbil a dal. Saul selhal úplně. Šalamounovi i jeho veškerá moudrost od Boha nezabránila padnout a kvůli jeho ženám stavět chrámy jiným bohům a povolit modloslužbu v Izraeli. A tak mnozí další. To píši jen proto, abychom si uvědomili, že i naše vyvolení Bohem neznamená, že jsme dokonalí, nebo že nemůžeme minout náš cíl, ztratit se, padnout, selhat… Bůh si vyvolí, vybaví dary, ale mnoho pak závisisí na nás samotných a lidech vůbec, jak se odvíjí náš život. To platí o našich osobních životech i o životech vedoucích. Rozdíl je v tom, že vedoucí a jeho život ovliňuje více lidí a také bude přísněji posuzován Bohem. To vše platí i pro vedoucí a vůdce mimo církev vždyť: .….Veškerá moc je totiž od Boha, takže současné vlády jsou zřízeny od Boha. Římanům 13:1 B21.

Je to tedy Bůh, který povolává. Přesto samotné ustanovení vedoucího je nejčastěji provedené skrze lidi. Jsou to lidé, kteří povolávají své vedoucí. Děje se to různými způsoby. Ten nejčastější způsob je delegování skrze nadřízené. Ať jím je jedinec nebo nějaký výbor, rada nebo kongres apod. Někde je to o společných modlitbách, jinde to záleží na moudrosti a zkušenostech těch, kteří mají právo rozhodnout. Majitel firmy, vedoucí nezávislého křesťanského společenství apod. (Již tady, podle způsobu jmenování/delegování vedoucího se pozná jakým způsobem je firma/organizace vedená a jaké vedení se od nového vedoucího očekává.) Pokud důvěřujeme Bohu, nemusíme mít obavu o lidské rozhodnutí a to i v případě komerčních firem. Bůh je nad každou autoritou a Bohem všech lidí, i těch, kteří v něho nevěří. Může povolat a povolává tak, jak sám chce. Uvedu dva biblické příklady.

Saul, první Izraelský král, byl povolný Bohem k tomu, aby se stal králem. Sám sobě nevěřil a chtěl se před touto odpovědností schovat. Jeho povolání za krále šlo skrze tyto kroky: pásl ovce, které se mu ztratily, jejich hledání ho dovedlo k proroku Samuelovi, který ho očekával a měl příkaz ho pomazat za krále. To se však odehrálo bez veřejnosti. (Jen pro zajímavost ty ztracené ovce se mezitím samy vrátily domů.) Po cestě na Samuele sestoupil Duch Boží a jednal s jeho srdcem. Samotné ustanovení králem však proběhlo veřejně před celým Izraelem a to losem. Bůh dokázal vést ruce těch, kteří losovali, aby dokázali „NÁHODNĚ?!?“ Vybrat kmen, rod, rodinu a tak postupně až Saula. Tento příběh me učí, že se Bohu nic nevymklo z rukou ani při ustanovení svých vyvolených, ať to jsou lidé z církve, komerce nebo politiky a vlád.

Druhý příklad, kde hraje roli také Saul je o Davidovi. David byl pomazaný za krále nad Izraelem a trvalo mnoho let, než se to stalo. Bůh poslal Samuele, aby pomazal za krále místo Saula konrétního mladíka, kterého si vybral podle jeho a svého srdce. (Neposlal ho najít někoho, kdo by se podle Samuele hodil za krále.) Pak David začal procházet Boží školou. I předtím ho Bůh vyučoval, ale nyní toto vyučování nebylo skrze ovce, které pásl a medvědy nebo lvy apod., ale skrze lidi a zkušenosti s nimi. Nakonec to však byli lidé, kteří ho zvolili prvně za krále nad Judou a o sedm let později nad celým Izraelem. Sice zde chybí losování, ale jsou zde voby jednotlivých kmenů a nebylo to hned, ale postupně. Je zde zachycený úžasný příběh Davida, který ví od Boha, že bude král místo Saula a je už dokonce pomazaný Samuelem za krále. Přes tuto informaci stále respektuje Saula jako pomazaného od Boha a čeká až Bude jednat Bůh.

I v našich životech vnímáme Boží povolaní pro nás. Některým to zjevil sám Bůh skrze Ducha svatého, jiným to bylo oznámené skrze proroky, ale stále musíme čekat, až to udělá Bůh v tom svém čase a svým způsobem a skrze lidi. Lidé jsou zde pro Boha velmi důležití a k nim a pro jejich vedení a výchovu povolává své slžuebníky.

Někdy se můžeme cítit zranění, když na místo, na které nás Bůh povolává je zvolený někdo jiný. Začneme si myslet, že to nebylo Boží rozhodnutí. Omyl. Bůh nad tím neztratil kontrolu, ale my potřebujeme vytrénovat trpělivost, Boží pohled na věci. Pokud začneme přemýšlet ve stylu „toto nemůže být Boží vůle, to je lidské rozhodnutí..“ jednak se stavíme proti Bohu a jednak dokazujeme, že není pro nás ještě ten správný čas. Ještě potřebujeme nějaký brusný kamínek nebo delší čas na poušti, který nás více přivine na Boží hruď, abychom více poznali Boží srdce.

(Pokračování příště)

Několik posledních let pozoruji obrovskou absenci skutečných křesťanských vůdců. Tento nedostatek je vidět ve všech oborech lidské činosti a života. Asi by se našlo mnoho těch, kteří by se jimi chtěli stát nebo se již stali. Já mám však na mysli skutečné vůdce, kteří mohou být lidem nejen vzorem v morálce, ale také duchovně a také v tom, jakým způsobem vedou lidi. I Kristus se s tímto setkal.

Tehdy řekl svým učedníkům: “Žeň je velká, dělníků je však málo.
Matouš 9:37 CSP

Každý kdo dnes podniká a má zaměstnance ví, jak je těžké získat kvalitní pracovníky. Nejde vždy o odbornost, ta se dá postupně získat, ale kvalitu charakteru, spolehlivosti a oddanosti firmě. Takových pracovníků je obrovský nedostatek. A právě z těch, se pak mohou stát skvělí vedoucí a vůdcové.

Mnohdy si myslíme, že můžeme z někoho vychovat dobrého člověka. Je to stejně naivní jako když si snoubenka nebo snoubenec myslí, že dokáže změnit manželstvím špatný chrakter partnera. Pak se v manželství trápí mnoho desetiletí. Podobně je to i s pracovníky, členy týmů apod. Osobně věřím, že dobrým člověkem se člověk rodí a nestává se jím výchovou a vyučováním, byť by bylo sebedokonalejší. Samozřejmě to dobré často není vidět a může se projevit až po mnoha letech. Pokud to tam však není, tak to tam nijak nedáme. Ten, kdo to vidí a ví o tom, je jen Bůh. Když je dobré jádro (semeno), pak má výchova, učednictví a vyučovaní smysl.

V noci řekl Pán skrze vidění Pavlovi: “Neboj se, ale mluv a nemlč, protože já jsem s tebou, a nikdo se tě nedotkne, aby ti ublížil. Neboť mám mnoho lidu v tomto městě.”
Skutky 18:9‭-‬10 CSP
Bůh zná, kdo jsou jeho. Ví, kdo z jakého semene vyrostl. Ne všichni v Korintě, byli jeho. Komu patřili ti zbylí?

Předložil jim jiné podobenství: “Království Nebes je podobné člověku, který na svém poli zasel dobré semeno. Zatímco lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozesel mezi pšenici plevel a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, ukázal se i plevel…..
Matouš 13:24‭-‬26 CSP
……….On [jim] odpověděl: “Rozsévač dobrého semena je Syn člověka a pole je svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho Zlého; nepřítel, který je zasel, je Ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé. Jako se tedy sbírá plevel a pálí se v ohni, tak bude při skonání [tohoto] věku. Syn člověka pošle své anděly, i seberou z jeho království všechna pohoršení a ty, kdo činí nepravost, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy se spravedliví rozzáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši [k slyšení] , ať poslouchá!”
Matouš 13:37‭-‬43 CSP
Proto věřím, že „dobrý člověk“ je z dobrého semene. Život a setkání s Božím slovem a skutky je přitahuje a odhaluje z jakého semene jsou.

Při výběru učedníků, při výběru členů týmu a vedoucích potřebujeme Boží zjevení o lidech. Ne všichni, kteří na první pohled vypadají jako andělé, jsou ze semene Syna člověka. Dokonce někteří budou odhaleni až při konci věků. Čím více budeme naslouchat Duchu svatému a méně hledět na obdarování a vzhled, o to více budeme mile překvapení dobrým jádrem v členech našich týmů, našich zaměstnanců, budoucích vedoucích.

„Dobrý člověk“ nemusí vždy být rozpoznaný podle toho, jestli vydal svůj život Kristu (nemusí být ještě jeho čas), ale může být členství v našem týmu právě cestou k tomu, aby takový člověk zazářil jako Boží dítě. Naopak ten, který neustále hovoří o Bohu a Kristum může ve skutečnosti být plevelem, o kterém se tato pravda zjeví až při sklizni.

Osobně pro mne mimo hlasu Ducha svatého je potvrzením to, jaké ovoce, kdo nese.

“Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což se sbírají z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom nese dobré ovoce, ale prohnilý strom nese špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce ani prohnilý strom dobré ovoce. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bývá vyťat a hozen do ohně. Poznáte je tedy po jejich ovoci.”
Matouš 7:15‭-‬20 CSP
Nejde jen o proroky, ale obecně o lidi, kteří chodí v rouše beránka, ale uvnitř jsou vlci. O lidi, kteří nemají v sobě dobré jádro, ale jen skvělou slupku.

Musíme být při výběru velmi opatrní, abychom pak nebyli zbytečně trápeni těmito lidmi.

(Pokračování příště)

(Pokračování)

Včera jsme poslouchali záznam online bohoslužby. Na začátku všechny posluchače přivítala a četla více veršů z Písma sestra. Pak tyto verše zopakovala vlastními slovy a s jednoduchou výzvou k jejich uplatnění v našich životech. Teprve pak následovaly chvály a kázání. Vše bylo Boží a v Duchu. Bohoslužba se vysílal pře facebook. Přibyly tam k její službě dva komentáře. Komentář a reakce na komentáŕ. První byl o tom, že žena nemá kázat. Druhý zaútočil na muže, který komentář napsal, ale nakpnec končil tím, že je to opravdu ubohé, když žena káže. Byly to urážlivé a nepravdivé komentáře a především bezohledné a útočné na sestru. Přesto jsem četl komentáře od „křesťanů“, které byly mnohem urážlivější a některé i sprosté. Nebyla v nich jedna zásadní věc a to úcta k člověku, která je jednou ze základní složky lásky. Natož pokud si člověk říká křesťan.

Nejde dnes o rozebírání služby žen, ale o to, co a jak my křesťané dáváme a píšeme na facebook a do jiných moderních medií. Svět nás podle toho často hodnotí a mnoho negativních otázek a útokú vzešlo právě z toho, co „běhá“ v mediích po celém světě. Nemůžeme se divit, že svět nevěří církvi, když si přečte mnohé komentáře a mnohá vyjádření. Není to novodobá záležitost. Apoštol Pavel se s podobnými situacemi také setkával a dělali mu stejné starosti a stejně poškozovali církev v jeho době. A to i bez facebooku.

Jak se někdo z vás odvažuje, když má s někým spor, soudit se před nespravedlivými, a ne před svatými? Copak nevíte, že svatí budou soudit svět? Když máte jednou soudit svět, to nejste schopní rozsoudit takové maličkosti? Nevíte, že budeme soudit anděly? Čím spíše běžné životní záležitosti! Vy ale s takovými věcmi chodíte k soudu a přijímáte za soudce lidi, kteří v církvi nic neznamenají! Říkám to k vaší hanbě. To mezi vámi není ani jeden moudrý, který by své bratry mohl rozsoudit? Ale bratr se soudí s bratrem, a to před nevěřícími! Už vůbec to, že se spolu soudíte, je vaše prohra. Proč raději nesnášíte křivdu? Proč raději netrpíte škodu? Vy ale křivdíte a škodíte, a to vlastním bratrům!
1 Korintským 6:1‭-‬8 B21

Odsuzovat, hanit a hádat se na facebooku, je stejné jako někoho dávat k soudu. Dokonce před veřejností. Můzeme mít jiný názor, můžeme diskutovat o různých výkladech Písma, ale to patří do círlve a ne do světa. A nepatří tam ani soudy o běžné a pozemské statky mezi církvemi. Vzpomínám si, jak poškodil obraz církve soud a soudní tahanice o majetek a značku… – určení nástupnické organizace, když se rozdělovala Jednota bratrská. Byly toho plné noviny a televize. Bratři si odkazovali věci přes veřejná média. Jak pak jsme schopni rozsoudit ty Boží věci, když se nedokážeme dohodnout mezi sebou. Jak nám má veřejnost věřit a brát za morální autoritu?

Další problém je způsob vyjádření naší víry, duchovní obdarování, která jsou často sporem uvnitř církve. Natož pak světské veřejnosti, když se s některými setká. Mnohé prostě patří jen do společenství nebo do našeho soukromí. Problém je, že díky vysílání online se tyto věci dostávají na veřejnost, která je nemůže chápat a přijmout. I v tom potřebujeme moudrost. Chceme přinášet Krista nebo rozbroje?

Co kdyby na společném shromáždění církve všichni mluvili v jazycích? Když tam přijdou nezasvěcení nebo nevěřící, neřeknou snad, že blouzníte?
1 Korintským 14:23 B21
Ano řeknou. Nejde jen o jazyky, ale jsou věci, které patří do naší komůrky, do církve a pak věci, které směřují k veřejnosti. Chápu, že nemohu zabránit jednotlivcům se vyjadřovat, ale i vedoucí církví dělají tyto chyby. Nebo si neuvědomují jak sebe i církev zbytečně vystavují útokům. Pokud se budeme řídit radami apoštola Pavla, určitě nám odpadne hledání odpovědí na mnoho nepříjemných otázek ze světa. Na druhou stranu jich i tak dost zůstane. Možná by stálo za to, se tomuto tématu věnovat jako samostatnému vyučování na biblických školách. Určitě by to pomohlo těm křesťanům, kteří zastávají nějaké postavení ve stání správě, v různých organizacích nebo i v soukromém sektoru. Také by se o tom mělo hovořit v církvi, protože také z jejich řad vychází moho nepřiměřených reakcí, keré nepatří na facebook…

Tuto čast zakončím opě slovy apoštola Pavla:

Usilujte o pokoj se všemi lidmi a o svatost, bez níž nikdo neuvidí Pána.
Židům 12:14 B21

Před několika dny jeden z bratislavských pastorů rozeslal dopis, ve kterém žádá ostatní o slova a věty, která jako křesťané bychom měli odpovídat lidem, kteří na nás útočí pro naši víru. Jeho dopis byl reakcí na útoky mířené proti ministru zdravotnictví SR bratru Markovi a na jeho odvolání. Vnímal, že v této věci církev selhala.

Člověk, který se stále uzavírá sám do sebe a zajímá ho jen jeho stav, jeho postavení, jeho myšlení a stále řeší jen sám sebe, se musí zákonitě vzdalovat od ostatních a od reality okolního světa. Přestává chápat druhé a ti zase jeho. Podobně je to i s církví. Církev, která hledí jen na sebe přestane znát potřeby lidí ve světě. Přestane chápat okolí a okolí nechápe ji. Pokud se ke světu obrátí, pak jen jako ta, která má recept na jeho záchranu. Jako ta, která zná, co je spráné a co ne, jak to má být a jak ne. I když to vypadá na první pohled jako správné, lidem světa to přijde velmi arogantní a vyvolává to v nich negativní reakci vůči církvi. Ví takové společenství, jak ho v jejich městě vidí lidé z venčí? Nemyslím tím, že se musíme vnucovat nebo se snažit zalíbit. Myslím jen, abychom se zamysleli, za co by měli lidé v našem městě děkovat za nás a za naše společenství a vzdát proto Bohu slávu. Pro jaké dobré skutky? Co vidí? Co slyší? S čím se setkávají?

Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích.”
Matouš 5:16 CSP

Za jaké moje (tvoje a našeho společenství) dobré skutky mohou lidé v mém městě vzdát slávu mému Otci?

Útoky ze světa na nás mají několik důvodů. První a hlavní je neustálý duchovní boj. Panstva a mocnosti knížete tohoto světa – satana bojují proti všemu, co přichází z Ducha svatého. Útočí na vše a na každého, kdo je poslušný Duchu svatému. Dělají to různými způsoby, ale především používají lidi. Nejen lidi ze světa, ale i samotné členy církve, kteří se jimi nechají zneužít, protože neumřeli vastnímu já a jejich ego je stale silnější než jejich duch. Dále je to stálý konflikt mezi Duchem a tělem. Věci Ducha nemohou být přijaté a srozumitelné tělesnému smyšlení. Lidé světa nemohou porozumět tomu, co dělá a hovoří Duch. Mohou však vidět naše dobré skutky. Často chceme měnit města, organizaci, stát, ale k tomu nás Kristus nepovolal. Máme lidem kázat evangelim o vzkříšeném Ježíši. Máme činit učedníky. Ne měnit vlády firem, měst a států. Jak bychom to udělali? Tím, že kdybychom vyhráli volby uzákonili bychom desatero? Uzákonili bychom všechna Boží nařízení? To už tady bylo a nefungovalo to. Nezměnilo to lidi ani národ ani stát. Proto nás Kristus posílá k jednotlivcům. Člověka mění setkání s živým Kristem, s Duchem svatým, ne setkání s pravidly. Jde o lidi ne o státy. Do Božího království nevejdou státy a organizace, ale znovuzrození lidé. Pokud lidé poznají Krista a budou světlem jiným, budou mít vliv. Čím víc znovuzrozených, tím více světla a vlivu. Když jsme u toho světla, musíme si uvědomit, že světlo odhaluje hřích. Mnozí mohou být usvědčovaní z hříchu, i když nic neříkáme. Je to díky přítomnosti Ducha svatého v nás. Reakce mohou být různé. Někdo začne s pokáním, někdo uteče do tmy a jný zaútočí, aby nás od sebe odehnal.

Když se vrátím na začátek, naše odpověď bude vždy závislá na tom, z jakého důvodu byla otázka položená. Nemůžeme vše svádět na ďábla, když se jedná o odezvu na naše arogantní chování a na to, že nejsme světlem světu. Tady je nejlepší odpovědí naše pokání a změna našeho života, aby lidé mohli uvidět naše dobré skutky, které Bůh pro nás předem připravil a vzdat tak slávu Bohu. Pokud se jedná o útočné otázky, které jsou skutečným duchovním bojem a jejich důvodem je poškození, vyhnání a oslabení církve a křesťana a je zde napadáno samotné Boží království, pak máme zaslíbení od samotného Krista:

Když by vás vedli do synagog a před vlády a vrchnosti, nestarejte se, jak [a čím] byste se obhájili nebo co byste řekli. Neboť Svatý Duch vás v té hodině naučí, co je třeba říci.”
Lukáš 12:11‭-‬12 CSP

(pokračování zítra)

Na delší dobu jsem se odmlčel. Nejde stále psát a psát. Musí být o čem. A to něco by mělo mít smysl. To něco by mělo lidem pomáhat v jejich životě. Ten, kdo píše, by to vše měl mít prožité dříve, než začne psát. Je to pak poznat a je v tom něco více než jen slova. Pisatelé dopisů (pastoračních listů) v bibli nenapsali nic, co neprožili sami. Jejich život byl velmi bohatý a přesto těch listů není mnoho, ale o to více nás zasahují.

Procházel jsem obdobím, kdy jsem si musel urovnat všechny zážitky posledního roku. Pochopit situace a vyznat se v tom, co se děje. Jinými slovy věci vstřebat a pochopit a přijmout, co mám dál dělat a jak, co je to důležité, co po mne Bůh chce. Věřím, že znám svůj úkol pro nejbližší dva roky. Možná budu muset během té doby udělat a začít mnoho různých věcí, ale jen o dvou z nich vím, že je musím během té doby dokončit. Obě souvisí i se psaním. Tak z Boží milosti „jedeme dál“.

„Kolemjdoucí ho uráželi, potřásali hlavou a říkali: “Ty, který boříš svatyni a ve třech dnech ji stavíš, zachraň se, jsi-li Syn Boží, [a] sestup s kříže!” Podobně se posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími. Říkali: “Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je králem Izraele, ať nyní sestoupí s kříže, a my v něho uvěříme. Složil naději v Bohu, ať [ho] nyní vysvobodí, stojí-li o něho. Vždyť řekl: „Jsem Boží Syn!“” Stejně ho tupili i lupiči, kteří byli ukřižováni spolu s ním.“

Matouš 27:39-44 CSP

Ježíš nereagoval na jejich urážky. Nenaštval se, necítil se uražený, nevracel útok ani se nebránil. Přitom mohl. Stačilo slovo. Mohl mocí dokázat, že měl pravdu a sestoupit z kříže. Boží vůlí však nyní nebylo, aby prokazoval své Božství, ale aby zemřel a vstal z mrtvých. Ježíšovou touhou bylo naplňovat Otcovu vůli. Ve všem. I tady na kříži. Pokud by takový nebyl, neměli bychom spasení, milost odpuštění a volný přístup k Otci do jeho nebeského království.

Jak se chováme my, když se cítíme urážení. Máme snahu se bránit? Dokazovat, že jsme křesťané, obhajovat Boha nebo dokonce vracet útoky. Jde nám více o “křesťanskou” prestiž nebo o naplnění Boží vůle. Právě teď na nás budou více a více tlačit, více nadávat na Boha a křesťany, obviňovat, vysmívat se. Jak budeme reagovat? Nebo jak už reagujeme? Přemýšlíme, zda naše reakce je Boží vůlí nebo naopak se dostáváme mimo ni? Nejde nám jen o prestiž a zraněnou křesťanskou důstojnost, ješitnost? 

Je čas mluvit (evangelium) a čas mlčet (nechat se obhájit Bohem). Bůh nepotřebuje obhájce. Všemi těmi posměšky a urážkami je spíše zraněné naše já, které pak reaguje. My však máme hledat Boží vůli. 

„Ježíš mu řekl: “Příteli, proč jsi přišel?” Tu přistoupili, vztáhli na Ježíše ruce a zmocnili se ho. A hle, jeden z těch, kteří byli s Ježíšem, natáhl ruku, vytasil meč, udeřil veleknězova otroka a uťal mu ucho. Tehdy mu Ježíš řekl: “Vrať svůj meč na místo. Neboť všichni, kdo se chápou meče, mečem zahynou. Či myslíš, že nemohu poprosit svého Otce, a on mi hned pošle víc než dvanáct legií andělů? Jak by se však naplnila Písma, že se tak musí stát?”“

Matouš 26:50-54 CSP

Boží vůlí je, aby každý mohl dojít spasení. Naše reakce však tomu může bránit. Tou správnou reakcí je: 

“Ale vám, kteří slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří….Jak chcete, aby lidé činili vám, [i vy] stejně čiňte jim…. Ale milujte své nepřátele a čiňte dobře, půjčujte a neočekávejte něco na oplátku. A vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, protože on je dobrotivý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.”“

Lukáš 6:27-29, 31, 35-36 CSP

„Přilnul ke mně, a tak ho zachráním, poznal mé jméno a já ho vyvýším. Bude mě volat a já mu odpovím, v dobách soužení budu s ním, vysvobodím jej a oslavím. Dlouhým životem ho nasytím – ukážu mu své spasení!“
Žalmy 91:14‭-‬16 B21
V CSP je místo zachráním “ uvedu do bezpečí“. Být v bezpečí je příjemný pocit, nejen pocit, ale příjemná skutečnost. Jste v horách, venku mrzne a je vánice. Ještě před několika hodinami jste v ní mrzli a bořili se do sněhových závějí. Pak jste objevili chatu. Jste zachráněni, jste v bezpečí. Slyšíte, jak vítr naráží do chaty, hučí a z okna není vidět ani na krok. Vy však sedíte u krbu, ze kterého vás objímá teplo a vesele praská dřevo. Máte na stolku teplý čaj a jste v pohodě, protože nemusíte být venku. Jste v bezpečí vytopené chaty. I to může být pocit bezpečí. Přitom mnoho jiných v té vánici bloudí a nemůže najít chatu.

Poznal mé jméno. Často se spokojíme se jménem Ježíš, Kristus a myslíme si, že známe Boží jméno. Poznat jméno znamená poznat toho člověka, který je nosí. Poznat, tedy znát jeho vlastnosti, charakter, to, co mu udělá radost, co ho rozčílí. Nejen toto všechno znát, ale být s ním ve velmi blízkém kontaktu, velmi blízkém obecenství. Dříve jména měla svůj význam a vystihovala člověka. Boha nejde vystihnout jedním jménem, proto jich má mnoho. Zachránce (Spasitel), Otec, Vykupitel, Utěšitel, Nejvyšší, Bůh bojuje za nás, Hospodin, Zaopatřovatel, Kníže pokoje…. Jaké má jméno pro nás? „Poznal mé jméno a já ho vyvýším“.

Celý žalm je o mé záchraně, o mém bezpečí, o zaslíbeních Božích pro mne. O mém hrnku teplého čaje u krbu. Žalm byl psán v době starozákonní. Nová smlouva nese pro nás ještě něco vyššího než jen naší ochranu a náš teplýl čaj. Již o tom mluví i Izajáš v 32.kapitole.

Hle – přichází spravedlivý král, jehož knížata budou poctivá! Každý z nich bude jak skrýše před větrem a úkryt před deštěm, jako potoky vody v pustině a stín mocné skály v zemi vyprahlé.
Izaiáš 32:1‭-‬2 B21
Ano je to zaslíbení Krista, ale také se tam hovoří o nás. Kdo jsou ta knížata? Přece novozákonní věřící naplnění Duchem svatým. Tak, jako potřebujeme poznávat Boha, potřebujeme poznat, kým jsme v Kristu. Kým jsme se stali, když jsme uvěřili. Tato poznání z nás dělají lidi, kteří se nebojí když přijde doba soužení, kteří si netěžují, protože ZNAJÍ jeho Jméno, ale také se sami stávají pro druhé úkrytem, vodou, která přináší život, odpočinutím v příjemné, chládku. Jsou chatou s krbem a hrnkem teplého čaje v době vánice. Pak přestanou žít ve strachu o svůj život, protože ví, že jsou v rukou Nejvššího.

(Konec)

…

(Pokračování)

Včera jsem psal vlastně o prvních čtyřech verších. Dnes bych nás chtěl zavést dál. Důvod, proč jsem si vybral tento žalm je, že mnozí se ho v této době modlí, přesto oni i jejich rodiny bojují s coronou, prožívají těžké průběhy nemoci a některým dokonce umírají příbuzní. Pak začneme pochybovat o Bohu a jeho zaslíbeních. Nebo začneme pochybovat o sobě a svojí víře.

Každému z nás byla dána určitá míra víry. A i ta je silná v jiných oblastech u mne a v jiných u tebe. Ale je ! To, v čem se všichni posunujeme, je náš vztah s Bohem. Vztah důvěry, naděje, víry a lásky. Tím procházíme všichni. Právě takové situace jako je tato, nás dokáží přimknout k němu nebo naopak nás od něho vzdálit. V dnešní době se potřebujeme modlit, aby naše víra a vztah s Bohem obstál. To, co prožíváme je jenom začátek. Budou přicházet další a další, těžší a těžší věci a my potřebujeme obstát. Důležité je dojít do Božího království než to, jak dopadne naše zdraví, náš majetek….. tady na zemi. (Svádí-li tě tedy tvá ruka nebo noha, usekni ji a zahoď od sebe. Je pro tebe lepší, abys chromý nebo zmrzačený vstoupil do života, než mít obě ruce nebo obě nohy a být uvržen do věčného ohně.Matouš 18:8 B21 Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Raději se bojte Toho, který může duši i tělo zahubit v pekle. Matouš 10:28 B21) Možná náš strach přichází z obavy o naše těla, o naše tělesné potřeby. Jednou to všechno půjde stejnak do hnoje. Nebojme se a o to více se přimkněme k Bohu.
Na prvních verších jsme si ukázali, že nestačí jen verše číst nahlas a proklamovat (vyhlašovat), když nemáme vztah s Nejvyšším. Musíme mít skutečně domov, příbytek u něho, abychom se mohli dožadovat zaslíbení. Ale, i když tento vztah a příbytek máme, neznamená to, že se těžkým věcem vyhneme. Máme někdy představu, že se pomodlíme a Bůh nás přenese někam na klidný ostrov, kde si to budeme užívat. Tak to však není. A je to dobře, i když bychom si to přáli. Jistě tě vysvobodí z lovcovy pasti, z morové rány nejprudší…. Nezalekneš se noční hrůzy ani střel, jež ve dne létají, morové nákazy, jež tmou se plíží, ani zhoubné rány v čase poledním. Po tvém boku jich padne tisíc a deset tisíců po tvé pravici, tebe to ale nechá být. Žalmy 91:3‭, ‬5‭-‬7 B21
Pokud mne má Bůh vysvobodit, musí to být z něčeho. Z pasti, útoku na tebe a tvoji rodinu, z války, od nenávistit lidí…. to znamená, že v tom jsem a prožívám to. Také nás Bůh nevytrhne z tohoto světa jen proto, že se nám to nelíbí, že je nám to nepříjemné nebo že se bojíme. Vytržení přijde v jeho čase. Do té doby budeme tady i přesto, že prochází zemí pandemie (mor) i přesto, že nás budou očkovat, že jsou války, pronásledování, zemětřesení a tsunami. Zaslibuje nám, když budeme mít příbytek u něho, že budeme mít v tom všem jeho pokoj. Nebudeme mít strach a budeme v tom všem plní nepochopitelného pokoje. Když jsem se v nemoci nemohl nadechnout a již se mi točila hlava a čekal jsem, že ztratím vědomí, bylo to nepříjemné a mé tělo se bránilo, ale měl jsem přitom nepochopitelný klid. Žádný strach o život. Ujištění o tom, že jsem Boží dítě a jdu do Božího království, domů. Bylo to pro mne důležité, protože jsem si často kladl otázku, zda obstojím, pokud mi půjde o život. Dnes vím, že Bůh je v tom se mnou a dá mi svůj pokoj a ujistění. Že jsem ještě tady jsem přijal s tím, že jsem ještě nenaplnil vše, co Bůh chce, abych pro něj udělal. Ale On prokázal jsvou moc a dal mi ujištění, že mne ani v takových chvílích neopustí. I kdybych měl jít údolím stínu smrti, ničeho zlého se nebojím, neboť ty se mnou jsi: tvůj prut a tvá hůl mě konejší. Žalmy 23:4 B21 Dnes vím, co tento verš znamená. Haleluja. Bůh se oslavuje právě v našich těžkých chvílích, když to vypadá, že prohrajeme, že to vzdáme… Ne, nebojme se on nás dovede až do konce. On to s námi začal, On to i dokončí. Ty i já jsme vykoupení drahou krví jeho Syna Ježíše Krista. Tak moc jsme drazí jeho Božímu srdci.

(Pokračování zítra)

Ve skrýši Nejvyššího kdo přebývá, ve stínu Všemohoucího bude spočívat. Hospodinu řeknu: „Jsi mé útočiště, můj hrad, můj Bůh, na něhož spoléhám!“ Jistě tě vysvobodí z lovcovy pasti, z morové rány nejprudší. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly najdeš bezpečí, štít jeho věrnosti tě obklopí! Nezalekneš se noční hrůzy ani střel, jež ve dne létají, morové nákazy, jež tmou se plíží, ani zhoubné rány v čase poledním. Po tvém boku jich padne tisíc a deset tisíců po tvé pravici, tebe to ale nechá být. Pouze to spatříš na vlastní oči, uvidíš odplatu ničemných! Když Hospodinu řekneš: „Jsi mé útočiště,“ Nejvyššího když zvolíš za svůj příbytek, žádné neštěstí se ti nepřihodí, rána se vyhne tvému obydlí. Vždyť kvůli tobě pověřil anděly, na všech tvých cestách aby tě chránili, na rukou aby tě nosili, nohu o kámen aby sis nezranil. Přes lvici i zmiji půjdeš dál, lva i baziliška pošlapáš! „Přilnul ke mně, a tak ho zachráním, poznal mé jméno a já ho vyvýším. Bude mě volat a já mu odpovím, v dobách soužení budu s ním, vysvobodím jej a oslavím. Dlouhým životem ho nasytím – ukážu mu své spasení!“
Žalmy 91:1‭-‬16 B21
Hned první verš nám dává podmínku nebo určuje komu jsou určena následující zaslíbení : „Tomu, kdo přebývá ve skrýši Nejvyššího.“ Přebývat ve skrýši, v úkrytu nebo v bezpečí. Skrýš si mohu připravit pro zlé časy, skrýš mohu objevit a zapamatovat si ji, může mi ji někdo ukázat, doprovodit mne tam. Je mnoho způsobů jak objevit nebo si jinak zajistit skrýš, bezpečí ve zlých časech. Lidé to také dělají. Jedni si myslí, že je to v uložených penězích, jiní říkají můj dům, můj hrad, další si kupují nemovitosti v ústranní a plní je zásobami… a také jsou ti, kdo se snaží žít zdravě a mít dostatek vitamínů. Je to podle toho, před čím se snažíme ukrýtm a ochránit. Dnes vidíme, že ty naše skrýše moc nefungují. Lidé jsou nemocní, umírají ať jsou silní nebo slabí, bohatí nebo chudí, mladí nebo staří, nacpaní vitamíny nebo bez nich, ať žijí na venkově nebo ve městě. Žádná lidská skrýš neobstojí. Jediná, která obstojí je ta v Bohu. Být skrytý nebo přikrytý samotným Bohem. Je zde ještě jedno důležité slovo „přebývat“. Nebo také bydlet. Kdo ve skrýši Nejvyššího bydlí. Pro mne to zní i takto: „Kdo má svůj domov u Nejvyššího“. Pro malé děti je největším zastáncem táta s mámou. Když je zle, utíkají se skrýt domů. Cestou křičí: „Tati (mami) POMÓÓÓC, chtějí mi ublížit…“. Vždy, když je zle, doma hledáme a najdeme oporu. Děti, když jim někdo chce ublížit, si neotevřou knihu, aby tam četly o tom, že je táta ochrání. Ony běží domů k tátovi se schovat. Tak bychom to měli dělat i my. Naše srdce by mělo volat: „Vím, kde je můj domov, přece u tebe Nejvysší.(U tebe je má skrýš ) Pomoc, už běžím pod tvá křídla, protože ty jsi můj Táta, ke kterému se s důvěrou obracím. Vím, že u tebe jsem doma (Hospodinu řeknu: jsi mé útočiště, můj hrad).“ Nepotřebuji číst, ale prožít. Mít živý vztah s Otcem. Pak vlastně z mého srdce i úst budou vycházet slova žalmu. Mohu si v takové chvíli s Duchem svatým číst a vyznávat slova žalmu. Těď budou pravdivá, živá a mocná. Možná budou vycházet trochu jinak, ale bude to mít stejnou váhu. Bude to o tom, že znáš Otce, jeho srdce a spoléháš se na něj.

Jak mohu vědět, že mám u něj svůj domov? Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou totiž Božími syny. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče! Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.
Římanům 8:14‭-‬16 B21
Potřebujeme přijmout (přijali jste Ducha synovství) Ducha svatého, aby nás mohl vést a dosvědčovat nám, že jsme dětmi Božími. Abych mohl přijmou Ducha svatého musím uvěřit v Krista a tak si otevřít cestu do Božího domova, do úkrytu a pevného hradu… (Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy pak vede ke spáse. Vždyť Písmo říká: „Kdokoli v něj věří, se jistě nezklame.“
Římanům 10:9‭-‬10:11) Když uvěřím a vyznám mám právo se stát Božím dítětem. Bůh nás přijímá za své děti a stvrzuje to tím, že nám dává svého Ducha.

Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kteří ho prosí?“
Lukáš 11:13 B21
Stačí pak požádat o jeho Ducha svatého.

(Pokračování zítra)

Zjistil jsem, že s největší pravděpodobností jsou všechny příspěvky nenávratně pryč. Pokud se mi podařilo nějaké vrátit, pak to bylo jen několik prvních vět. Ještě, že jednotlivé stránky a jejich obsah zůstal.

To mne přivedlo na myšlenku o tom, co tu po nás zůstane. Vždy jsem rád cestoval. Procházel starými městy, vnímal jsem krajinu, navštěvoval galerie, zajímavá místa a vše jsem si ukládal do paměti. Tedy většinou se mi to ukládalo samo, aniž bych se snažil. Jsou statisíce a miliony lidí, kteří podobně hledají nové a nové zážitky a ukládají je do paměti. Když umřeme, umřou s námi. Přestanou existovat. Pokud jsme je nezachytili pro druhé jako fotku nebo video, v písemné podobě nebo jako vyprávění, jako obraz…, pak nenávratně zmizí spolu s námi. Vše, co žijeme nenávratně zmizí spolu s námi, pokud jsme si to nechávali pro sebe.

Sobecký život zaměřený sám na sebe a pro sebe si sebou skutečně vezme všechno. Tady po něm zůstane prázdno. Knihy se mohou ztratit, shořet, videa a fotky zmizí jako příspěvky z mých stránek. Nic nemusí zůstat. Ale abych nekončil tak smutně, je něco, co zůstává. Zůstává to, co jsme zanechali v jiných lidech, kteří nás přežijí. Nemyslím tím to, co jsme jim zanechali fyzicky, protože i to se může a nakonec se ztratí. Myslím, co jsme jim vložili do jejich ducha, duše, mysli. Tak jako jiní do nás. Možná si ani neuvědomí od koho to mají, ale důležité je, aby to i oni zanechali v dalších lidech. Možná zanechali mnohem více, než my v nich. Pokud chceme zanechat něco skutečně věčného, pak zanechejme Boží slovo, jeho lásku prokazující se našimi životy, lásku ke Kristu a jeho Slovu. Pokud to budou předávat dál, naše životy nesou ovoce a ponesou ho tady na zemi, i když už nebudeme. Nenechme si Boží království jen pro sebe.

Muž, který vyzkoušel v životě všechno a měl moudrost od Boha, král Šalamoun řekl: „Pamatuj na svého Stvořitele, dřív než se přetrhne stříbrná šňůra a zlatá mísa než se rozbije, dřív než se roztříští džbán nad pramenem a kolo u studny se rozláme, než se prach vrátí do země, kde býval, a duch se vrátí k Bohu, jenž ho daroval. Marnost nad marnost, řekl Kazatel, všechno je marnost.“
Kazatel 12:6‭-‬8 B21

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. A to světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila.
Jan 1:1‭-‬5 B21

Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.
Matouš 24:35 B21
(Slova Ježíše Krista)

A tak přinášejme lidem to nepomíjivé, to věčné.

Každá žena má ve své moci svůj dům budovat nebo bořit. Jejím důležitým úkolem je pečovat o domov tak, aby se do něj s radostí všichni vraceli a těšili, protože je přivítá vlídnost, pokoj a jistota zázemí, otevřená náruč. Tam, kde je neustále hašteření, hádky, sváry, tam se nikdo rád nevrací a dlouho tam nesetrvává.
Žena bude svůj domov srdce, ústy i svou myslí.

Část první : SRDCE

Srdce je nejdůležitějším orgánem v těle. Srdce, o kterém často mluví Písmo, není fyzický orgán. Je to něco (ale něco konkrétního), co nás charakterizuje, co nás určuje, jako člověka samého (ne tělesně) Pokud je srdce Boží, vychází z něj Boží věci do celého našeho těla. Je to centrum našeho bytí. Tak jako tělesné srdce je nejdůležitějším orgánem těla, toto nehmatatelné srdce je pak nejdůležitější věcí našeho života. Z něho vychází život nebo smrt:
Přísloví 4:23  Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život.

5. Mojžíšova 6:4-6 Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci.

5.Mojžíšova 30:1-20 (vyber si život …)
Bůh zaslibuje, že pokud mu otevřeme srdce, přijmeme jeho slova,
pak nám obřeže naše srdce a učiní je milujícími jeho. udělá to nám, ale i našim potomkům.

Zdá se ti toto spojení zvláštní? Nedivím se ti. Vystihuje však jednu skupinu lidí, která chodí každou neděli do církve.
Pokud píši o starozákonních křesťanech, pak píši o těch, kteří ví o Ježíši, o vzkříšení, milosti, Duchu svatém… Nemyslím tím lidi, kteří se spoléhají  na dodržování Zákona.
O čem chci tedy dnes psát? O akčních hrdinech pro Ježíše.
Lidé Starého zákona měli jedno společné – duchovní věci nechávali až na výjimky výhradně kněžím (saducejům, farizejům) a prorokům (pokud je ovšem nestačili dříve zabít). Jejich duchovním centrem byl chrám a oltář. Odpovědnost byla právě na kněžích.
Lidé, aby naplnil zákon, museli několikrát za rok navštívit chrám.

Novozákonní věřící však jsou (měli by být) všichni naplněni Duchem svatým: „Jistě, já vás křtím vodou k pokání, ale ten, který přichází po mně, je silnější než já. Jemu nejsem hoden ani zout sandály. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ (Matouš 3:11 [CzeB21])
Místo, kde se setkávají s Bohem není chrám, ale oni samotní: „Jaká je jednota Božího chrámu s modlami? My jsme přece chrám živého Boha, jak řekl sám Bůh: „Budu v nich přebývat a chodit mezi nimi. Budu jejich Bohem a oni budou můj lid.“ (2. Korintským 6:16 [CzeB21])
Místo obětí na oltář přináší Bohu jako oběť sami sebe : „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Římanům 12:1 [CzeCEP])
Novozákonní věřící nenechává odpovědnost na kněžích, ale sám je knězem s jeho odpovědností: „…sami se stáváte živými kameny ve stavbě duchovního chrámu a svatým kněžstvem přinášejícím duchovní oběti přijatelné před Bohem díky Ježíši Kristu.“(1. Petrova 2:5 [CzeB21])
Novozákonní věřící jsou novým národem bez hranic a ze všech národů a etnik, národ svatých: Vy jste však vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid získaný do vlastnictví, abyste hlásali ctnosti Toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1. Petrova 2:9 [CzeB21])

Ježíš dává prostor pro své akční hrdiny:  „…takže zbytek svého života v těle už nevěnuje lidským tužbám, ale Boží vůli.  Už máme dost toho marnění času, v jakém si libují pohané: života v nestydatých vášních, v opilství, obžerství, v pitkách a v nechutné modloslužbě.  Když už se s nimi nevrháte do bezbřehé prostopášnosti, je jim to divné a pomlouvají vás.“
(1. Petrova 4:2-4 [CzeB21])

Žádný duch, který Ježíše nevyznává, ovšem není z Boha, ale je to ten duch Antikrista, o němž jste slyšeli, že má přijít. Už teď je na světě!  Vy jste však z Boha, drazí, a zvítězili jste nad nimi. Ten, který je ve vás, je totiž větší než ten, který je ve světě. (1. Janova 4:3-4 [CzeB21]

„Probuďte se, mějte se na pozoru! Váš protivník ďábel chodí kolem jako řvoucí lev a hledá kořist.“ (1. Petrova 5:8 [CzeB21])

„… Před tím vším ale vztáhnou ruce na vás a budou vás pronásledovat. Budou vás vydávat do shromáždění a vězení a kvůli mému jménu vás povedou před krále a vládce.  To bude vaše příležitost ke svědectví.  Vezměte si k srdci, že si nemáte předem rozmýšlet, jak se hájit.  Já sám vám dám výřečnost a moudrost, proti níž neodolá a neobstojí žádný z vašich protivníků.  Budou vás zrazovat i vlastní rodiče a bratři, příbuzní i přátelé a některé z vás vydají na smrt.  Kvůli mému jménu vás budou všichni nenávidět,  ale ani vlásek z vaší hlavy se neztratí.  Vydržte, a získáte život!“  (Lukáš 21:12-19 [CzeB21])

Kým chceš být? Tím, kdo chodí sice věrně každou neděli do kostela, do společenství, ale nechává vše na pastoru, na několika služebnících. Být pouhým přijímatelem, který nic neobětuje, nic neriskuje, kterému stačí sedět v zákrytu v bezpečí uprostřed ostatních ve sboru? Nechat to na jiných? Nebo být součástí velké vítězné bitvy. Být jedním z „akčních hrdinů“, kteří zabírají území pro Krista? Nejdříve v sobě samých a pak všude kolem nich. Být Dav

Pokud zjistíme jaký úkol nám pro náš život Bůh dal, najednou náš život dostane smysl. Pokud máme cíl, máme i důvod vstát a jít. Dojít do cíle. Máme smysl života. Minule jsem psal, že každý člověk má na zemi nějaký úkol, tedy i jeho život má nějaký smysl.
(Můžeš se například ptát jaký smysl měl život dítě, které po několika dnech po narození nebo pár letech po narození zemřelo. Možná ten, že lidi kolem donutilo přemýšlet o jejich životech. I ti, kdo stratili své děti, mají možnost výběru. Někteří se přimknout k Bohu,  začnou pomáhat jiným dětem a rodičům, další jsou naštvaní na Boha a svět….)
Vždy máme na výběr, zda náš život bude mít význam nebo ne. Pokud náš život ztratil význam, ztratili jsme i samotný život.

Důležité je, abychom tento úkol zjistili. Je mnoho konkrétních úkolů, které pro nás Bůh má, ale jsou dva, ze kterých všechny ostatní vychází. Je to nejen úkol. ale Ježíšův příkaz pro nás:
Budeš milovat Pána, svého Boha, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí, a svého bližního jako sebe samého.“  To jsou dva úkoly. To je smysl našeho života. Pokud přijmeme tyto úkoly,  náš život na této zemi bude mít smysl a stane se významným.
Oba příkazy mají něco společného. A to je láska. Budeš milovat.
Abych skutečně mohl milovat, musím mít volbu rozhodnutí. Musím mít také volbu nemilovat. Rozhodnutí pro lásku je pak skutečnou láskou. Proto Bůh stvořil člověka se svobodným rozhodnutím.

Před časem jsem měl zvláštní zážitek. Nevím, jestli jsem spal a byl to tak živý sen nebo jsem nebyl ve snu, ale byly to velmi živé obrazy, které jsem viděl. Nevím, jak dlouho to trvalo. Možná jen pár vteřin, možná část noci. Nevím. Dokonce se nedá popsat ani to, co se přesně odenrávalo. Vnímal jsem, že mi Bůh dal pohlédnout do nitra člověka, několika různých lidí. Tak jak to může jen on. Nevím ani o jaké lidi se jednalo a ani nešlo o to, co konkrétního jsem viděl, ale o to pochopit Boží záměr s člověkem a jeho jednáni s člověkem. Jeho obrovské milosrdenství, spravedlnost, lásku a moudrost. Najednou jsem pochopil slova: „Jako je vysoko nebe nad zemí, tak jsou mé cesty nad vašimi cestami, tak je mé smýšlení nad vaším smýšlením.“ Izaiáš 55:9 B21
Viděl jsem nitro člověka  jako nekonečný vesmír, na jehož konec nejsme schopni dohlédnout, ani pochopit. Jak málo o sobě víme, a jaké minimum víme o druhých. Každé  nitro člověka, do kterého jsem mohl nahlédnout  bylo samostatným nekonečným vesmírem, odlišným od těch ostatních. Vesmírem s vlastním pohybem, událostmi, barvami a časem a nekončeným prostorem. Čím hlouběji jsem se do něj nořil a viděl, tím více jsem viděl nových nepoznaných míst, tím větší se mi zdál, jako by se stále roztahoval a já se v něm ztrácel. Přesto tak jako vesmír fyzický i tyto byly v neustálém pohybu. Vše naprosto přesně fungovalo a zapadlo do sebe. Jednu chvíli jsem vnímal, že zde není čas. Tento vnitřní  vesmír člověka jako by existoval stále. Bez času, ale s událostmi, které se v něm sice děly v časových úsecích. Na konkrétní události si již nepamatuji, jen vím, že se pohybovaly v prostoru a někdy se stalo, že se z určitých pohledů překrývaly. Teď, když nad tím přemýšlím si kladu otázku:  od kdy se počítá čas? Od stvoření světa? Od kdy se počítá čas našeho života?
Pak mi to mé vidění dává smysl:
„On „On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce, ke chvále slávy jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu.“
Efeským‬ ‭1‬:‭4‬, ‭6‬ ‭CSP‬‬

Nemohu si pomoc, ale minulé zamyšlení o výchově nemohu ukončit aniž bych se nevyjádřil k tématu liberálního (svobodomyslného) křesťanství a křesťanství. Podle mne nemůže existovat liberální křesťanství, protože v tomto spojení křesťanství přestává být křesťanstvím.  Pokud bych nějak jednoduše definoval rozdíl pak nějak takto:

Liberální křesťanstvi říká: „Bože věřím, že existuješ, věřím že existuje Kristus, ale mnoho věci vidím jinak než ty. Prosím, respektuj můj názor.“

Křesťanství říká: Bože věřím všemu, co říkáš. Ježíši sjednocuji se stvým slovem a budu ho žít. Odpusť mi, že jsem dříve nevěřil.

Můžeme mít různý výklad Písma, ale pokud chceme být skutečně Kristovci, nemůže chtít po Bohu, aby respektoval naše názory, i když jsou jiné než jeho.

Ježíš nám nedává jinou možnost::“

Protože připravujeme registraci soukroumé školky (Armády spásy), se častěji setkávám s různými názory na výchovu dětí. Nejen ve školce, škole, ale především doma. Možná právě proto jsem teď vnímavější i v této oblasti.Bývám svědkem velmi liberálního (svobodomyšlenkového) způsobu výchovy. A tento způsob výchovy se protlačuje i do církve. Liberální výchova dovoluje dětem téměř vše. Slovník o tom hovoří takto:  Liberální výchova se vyznačuje benevolentností rodičů, kteří kladou malé požadavky na své potomky, děti mají bezstarostný život, chybí jim kontrola a sociální zodpovědnost. Myslím, že zde se to opisuje ještě velmi „jemně“. Spíše je to bezstarostná nevýchova schovaná za “ nějaký způsob výchovy“.  Nebudu se zabývat rozborem výchovných způsobů. Jen mi přišlo něco velmi jednoduchého pro výchovu v křesťanských rodinách. A věřím, že tyto věty jsou z Ducha svatého.

„I vy jste mé děti a já vás vychovávám. Tak jako vychovávám já vás, vychovávejte i vy své děti.“

Zkusme se nad tím zamyslet::

Miluje nás Bůh? „Bůh však projevuje svou lásku k nám tím , že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Římanům 5:8 CSP  Myslím, že nemůžeme popřít jeho lásku.

I přes tuto lásku k nám nebo právě pro ni nás vychovává. Jak? „A zapomněli jste na napomenutí, které vám praví jako synům: „Můj synu, nepodceňuj Pánovu výchovu, ani neochabuj, když jsi od něho kárán; neboť koho Pán miluje, toho vychovává, a švihá každého, koho přijímá za syna.“ Židům 12:5‭-‬6 CSP  Láska  nespočívá v tom, že vše dovolím naopak, ale naopak v přisnosti: „Kdo zadržuje svou hůl, nenávidí svého syna, kdo ho však miluje, usilovně ho kázní.“ Přísloví 13:24  Usilovně káznit je náročné. Není možné káznit v hněvu, ale s rozvahou. Provinění, trest.. Hůl mohu nahradit vařečkou apod. Prostě se to někdy bez fyzického káznění neobejde. I to je však pouze jen dočasné, dokud se dá proutek ohýbat.. Proto je usilovné káznění důležité, protože mohu mít vliv jen po určitou dobu.

Důležitý je postoj milosrdenství. Bůh nám odpouští a nikdy nám nepřipomíná špatnosti, které nám již odpustil. V tom chybujeme. Vysvětlíme dětem v čem dělali zle, dokonce se nám omluví, my jim to odpustíme, ale při prvním dalším provinění všechno z minula opět připomínáme. Co jsme odpustili, to nemůžeme stále připomínat..

Otcové, nepřivádějte své děti svým hněvem k zoufalství. Koloským 3:21 B21 Neustálým hněvem nikoho nevychovám.

Nejlepší výchovou je být vzorem: „Korunou starců jsou vnuci, okrasou synů jejich otcové.“ Přísloví 17:6 CSP

Dovolil jsem si jen pár myšlenek. Sami si napišme, jak nás Bůh vychovává a vychovával. Přenesme to do naší výchovy. Bůh je dokonalý v tom, že ví jak na nás. Ví kdy šlehnout proutkem, kdy být laskavým otcem a kdy přítelem.

Varujme se však tomu, aby děti vládli nám a ne my jim. Pak vychováme osobnosti, které nebudou schopni přijímat žádnou autoritu mimo sebe. Tedy ani Boha. Žijeme ve světě, kde dospělým začínají čim dál tím více vládnout nedospělé děti. Nejen skrze technologie, ale také skrze neposlušnost, neuznávání autorit, rozmazlenost a dokonce již i skrze zákony. Proto potřebujeme Boží moudrost, Boží vzor při výchově dětí.

Byl jsem na tréninku fotbalové přípravky. Tedy kluků, kteří ještě nechodí do školy. Bylo jich jedenáct. Každý jiný tělem, fyzičkou a také povahou. Nemusíte je znát, ale při tréninku a hře se to všechno ukázalo. Všichni měli touhu být nejlepšími, všichni měli touhu dávat góly, všichni chtěli vyhrát.
Přesto to mohlo vypadat jinak. Jeden  běhal a běhal. Moc nepřemýšlel, ale běhal za balónem, všude tam, kam balón zrovna letěl. Když nešlo běhat za balónem, tak běhal jen tak. nedokázal se soustředit na hru, aby viděl spoluhráče, kterým by mohl nahrát. Když dostal míč, snažil se s ním dostat až k brance a dát gól. Několik jich dal, ale více se trefoval vedel. Právě proto, že se nedokázal soustředit, zamířit. Prostě tak, jak běhal sem a tam, stejně i střílel. Naběhal toho více, několikrát více než ostatní.
Jiný vypadal, že se mu nechce běhat. spíše chodil a běhat začal, až když se míč přiblížil nebo viděl, že by ho mohl dostihnout a kopnout na branku. Někdy se zapomněl a dokonce se vrátil ke své brance, aby pomohl v obraně. Nebylo to tím, že by nechtěl hrát, nebo něchtěl dávat góly, jen jeho fyzička a tělesná konstrukce mu neumožňovaly, aby běhal stejně jako jeho spoluhráč. Byl však připravený přihrávat a nakonce  také nějaké ty góly sám dal.
Na dalším hráči bylo vidět, že má fotbalové myšlení. Viděl, kde jsou jeho spoluhráči, aby jim nahrával, sám byl vždy tam, kam nakonec míč přiletěl a on mohl dát gól. Přestože moc neběhal, byl vždy tam, kde bylo potřeba. Byl tam i hoch, který byl synem trenéra. Bylo na něm vidět, že z nich umí nejlépe běhat s míčem, kličkovat apod.
Nebudu vyjmenovávat všech jedenáct, jen jsem si uvědomil, jak jsou rozdílní, jak různě každý z nich dává góly, jak každý má „problém“ s něčím jiným a přesto tvořili jeden tým, ve kterém všichni chtěli vyhrát.
Tak trochu jsem si v té chvíli představil církev, sbor. Také někteří stále běháme za něčím. Chceme dávat „góly“ , zasazovat rány ďáblu, ale moc nám to nejde. Často se trefíme vedle, protože jsme stříleli za letu bez přípravy. Tak proběháme a promrháme mnoho střel a času. Nakonec unaveni padneme na palubovku, abychom se za chvíli opět zvedli a běhali a běhali.
Mohl bych tak převést všechny ty povahy, které jsem u těch malých chlapců viděl na nás, kteří jsme v církvi. Nebudu to však protahovat. Prostě jsme jim podobní. Přesto jsme jeden tým, jedno tělo a máme společný cíl. Možná máme různé povahy, máme jiný způsob, jak dávat góly, máme však také něco velmi důležitého, co nás spojuje. Jednoho trénera. Jednoho stratéga. Jednoho sjednotitele. Ducha svatého. Občas se nám stává, že někteří z nás máme trochu jiný cíl, než ostatní, trochu méně energie než ostatní, trochu méně techniky, trochu více aktivit než ostatní, trochu více radosti a ohně než ostatní. Ono to nevadí, hlavně to nevadí Duchu svatému, On nás přivádí k jednotě, k týmu, který jde k vítězství a který získá vítězství.
On se usmívá jako se usmívá trenér těch předškoláků, když po tréninku se předháněli v tom, jak který dal gól, jak se mu dařilo, nebo když si vyčítáme, proč jsme si nepřihráli. Nakonec, ale hrdě s trenérem a před zraky svých otců a dědů odchází do šatny.
I v tom jsme jim podobni.
Možná nejsme v křesťanské přípravce, přesto máme, na rozdíl od těch hochů, stále stejného a nejlepšího trénera.

(Pokračování)

Poučný žalm Davidův. Blaze tomu, komu jsou odpuštěny viny a jehož hříchy jsou přikryty. Blaze člověku, jemuž Hospodin nepočítá provinění a jehož duch je beze lsti!
Žalmy 32:1‭-‬2 B21
Toto je vrchol Božího požehnání, které Bůh pro člověka má. Je to největší Boží dobro, které máme v Kristu. Žalm 32 je poučným žalmem, tak se jím nechme poučit. David mluví o dvou věcech. O nepočítání provinění (odpuštění vin Bohem) a o duchu, který je beze lsti. Jaký je to duch? Co je to být beze lsti? David vysvětluje rozdíl mezi duchem, ve kterém je lest a duchem beze lsti na vlastním jednání. A to hned v následujících verších.

Dokud jsem mlčel, mé kosti chřadly, když celé dny jsem naříkal. Tvá ruka tížila mě ve dne v noci, z mé mízy stal se letní suchopár. séla Svůj hřích jsem však potom doznal tobě, své provinění jsem odhalil. Řekl jsem: „Vyznám Hospodinu své zločiny!“ a tys mi odpustil mou vinu a hřích. séla
Žalmy 32:3‭-‬5 B21
Lstivý duch je ten, který chce obejít Boha. Lže často sám sobě a Bohu. Omlouvá své provinění, nechce je vidět a především nechce přijít k Bohu a říct: Bože udělal jsem špatnou věc (mluvil, konal, myslel, nevěřil…). Odpusť mi, prosím. Dělá jako by Bůh byl slepý nebo jako by hřích nebyl hříchem. Říká si: … ale já to vidím jinak. Lstivý duch chce vždy najít skulinku, jak se dostat do Božího království bez pokání a bez změny. Postoj lstivého ducha bývá: pokání je pro druhé, já nejsem hříšník. Takový duch člověka nemůže nikdy dovést mezi požehnané.

David mluví o tom, jak na něj doléhala Boží ruka a jak chřadnul a naříkal. To je známkou ducha, ve kterém není lest. Ví o své vině, trápí ho jeho vina. Bůh jedná s jeho duchem a ukazuje mu jeho přestoupení. A pak přijde čas, kdy duch, ve kterém není lest, začne volat k Bohu. Volá beze lsti, volá ze ztrápeného ducha. Trápí ho totiž jeho provinění. Volá Bože pomož mi, jsem hříšník, provinil jsem se a trápí mne to. Odpust mi…

Hospodin je blízko ztrápeným srdcím, sklíčené v duchu zachrání!
Žalmy 34:19 B21
V Žalmu 25 se hovoří o tom, že Bůh hříšníkům ukazuje cestu. Abych viděl Boží cestu, musím uvidět a přiznávat své hříhy. Musí být můj duch sklíčený vždy, když nesu nějakou vinu. Bezelstný duch mne přivádí k pokání před Bohem a Boží odpuštění mých vin. Pak se můj duch opět raduje, protože ví a vnímá, že jeho vina byla smyta a vrací se mezi požehnané do Boží přítomnosti a jeho požehnání, do jeho přízně. Na bezelstném duchu musíme stále pracovat. Modlit se za ochranu před lstí, modlit se o to, aby nám Duch svatý odkrýval pohnutky našeho srdce a našeho jedání. Pokud nám ukáže zlé věci v našem srdci, postojích, myšlenkách, musíme s nimi hned jednat a přicházet s nimi před Boha.

Bezelstný duch je jeden z nejdůležitějších postojů požehnaných.

(Pokračování)

Pojďme se podívat na první kapitoly bible. „Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré. A byl večer a bylo ráno, den šestý.“ Genesis‬ ‭1:31‬ ‭CSP‬‬ všechno, co Bůh učinil, nebe, zemi, rostliny, zvířata i člověka, prohlásil za dobré. Bylo to dobré od Boha. Jinými slovy Bůh vytvořil něco, co jím bylo požehnané a co samo osobě bylo požehnaním. Tedy i Eden, kde žil Adam s Evou a i oni byli prvními, kteří patřili mezi požehnané. Podívejme se o kapitolu dál. „Hospodin Bůh vzal člověka a umístil ho v zahradě v Edenu, aby ji obdělával a střežil.“ Genesis‬ ‭2:15‬ ‭CSP‬‬ Adam a Eva byli požehnaní lidé a žili v požehnané zemi. To ovšem nebránilo tomu, že měli za tuto zemi odpovědnost. Měli obdělávat/pečovat o zahradu Eden a střežit ji. Boží požehnání od počátku stvoření sebou nese dva důležité úkoly. Odpovědnost a pracovitost. Je důležité si to uvědomit. Protože často jeden z těchto dvou úkolů nechceme přijmout a přicházíme o to patřit mezi požehnané a sbíráme jen drobky z cizího požehnání. Skrze tyto dva ůkoly nás Bůh vychovává k tomu, abychom se sami stali požehnáním světu. Pokud tyto ůkoly nepřijmeme, nezačne naše výchova. Někdy se během křesťanského života sami vzdáme těchto úkolů a tím zastavíte celý proces naší výchovy. A postupně se vytrácí z našeho života požehnání, které jsme předtím měli. Boží výchova a Boží úkoly trvaji po celý náš život.

Josefův celý život byl o práci a o odpovědnosti. Jako mladík se u svého otce Jákoba učil přijímat odpovědnost, i když si tím poškodil vztahy se svými bratry. Když mu Bůh ve snech zjevil, co po něm bude chtít, přijal to. Jinak by o svých snech nevyprávěl. Od té doby začala pro něho Boží škola, která vyvrcholila přijetím a odpuštěním jeho bratrům. Pak se skutečně mohlo stát to, co mu Bůh ukázal ve snu. Byl zároveň pracovitý, jinak by jako otrok a později vězeň na sebe neupozornil. Boží přízeň, požehnání jde vruku v ruce s tím, že Bohu řekneme ANO a zároveň uděláme první kroky. Někdy čekáme na požehnání se založenými rukama a říkáme si: “No, tak se Bože ukaž.” Už i Pavel ve svých listech nás však napomíná: “Komu se nechce pracovat, ať nejí.” (2.Tesalonským 3) Naslouchal jsem mnoha svědectvím o tom, jak Bůh požehnal práci bratří a sester. Jak je v práci posunul na odpovědnější místo, jak jim naklonil zaměstnavatele a on jim zvedl plat. Jak našli novou a lepší práci, která jim zajistila dostatečný příjem a také čas na službu. Nic z toho by se nestalo, kdyby nepracovali nebo byli líní a pracovat by se jim nechtělo. Podívejme se na mnoho Božích mužů a žen v minulosti a v bibli. Mnohé Bůh zastihl při práci, když jim zděloval, co pro ně má. Naším největším příkladem je Ježíš. „Ježíš jim však odpověděl: “Můj Otec až dosud pracuje, i já pracuji.”“
‭‭Jan‬ ‭5:17‬ ‭CSP‬‬
Tak, jak jsme ochotni pracovat, tak jsme pak ochotni sloužit Bohu na plný úvaze.
Pro dnešek si zapatujme: Základem nebo počátkem pro Boží požehnání v našich životech je z naší strany:
1. Přijetí odpovědnosti, kterou nám Bůh dává.
2. Naše ochota pracovat – naše pracovitost.

(Pokračování příště)

Četl jsem možná dvě nebo tři desítky knih, kde autoři psali o požehnání.  Škoda jen, že mnozí z věřících některé jejich autory odmítli jen proto, že nepochopili, co Boží požehnání znamená a jak se projevuje a na kom. Prostě viděli za požehnáním v těchto knihách  jen peníze a majetek. Tak knihy i s jejich autory odsoudili jako vyučování o prosperitě. Přitom zmínky o penězích a majetku byly jen okrajové a nebyly hlavním tématem knih.  Myslím, že ani neznali skutečný význam slova prosperita. Toto slovo ve skutečnosti znamená prospívat, dařit se. Také označuje stav, po kterém lidé většinou touží. Stav kdy se věci daří, rozvíjejí a dávají dobrou naději do budoucnosti. Samozřejmě pro ekonomy, kteří hodnotí stav firmy nebo organizace mohou být ukazatelem zisky, peníze a majetek. Není to však to hlavní ani pro ekonomy.

Příklad. Ptali se majitele firmy, jejíž pracovníci právě dláždili chodník před rodiným domem, jaký je jeho podnikatelský cíl. Odpověď byla celkem jednoduchá. Poskytnout dobrou službu zákazníkům a svým zaměstnancům možnost práce a tím i výdělku. Pro zákazníka to znamenalo naději na dobře odvedenou práci, pro zaměstnance naději na dobrou výplatu a pro majitele naději, že na základě spokojenosti zákazníka bude mít další zakázky. Taková firma má potenciál do budoucnosti. Má našlápnuto k prosperitě. Nemluví se zde o penězích, ale i ony zde hrají roli. Zákazník jimi platí službu a podnikatel také mzdu svým  zaměstnanců, materiál, daně. Firma se může pomalu rozšiřovat.
Jiný podnikatel může mít za cíl zbohatnout. Předraží zakázku, dá minimální mzdu a hledá, jak se vyhnout daním. Výsledkem je tučné konto. Kdo však z těch dvou je skutečně prosperujícím podnikatelem nebo firmou? Ta, která přináší naději zákazníkům, zaměstnancům i státu nebo ta, která přináší zisk pouze majiteli?

S prosperitou je to stejné jako se slovem peníze. Není to sprosté slovo ani slovo, kterého bychom se měli bát. Ani neurčuje něco ďábelského. To z něho dělá postoj našeho srdce. Milujeme více peníze nebo Boha? Spoléháme se více na majetek nebo na Krista? Hodnotíme člověka podle jeho majetku nebo jeho života s Bohem…?

Hovořit o někom, že prosperuje jen proto, že má velký majetek je zcestné. I takového člověka může provázet nezdar, nemusí se jeho život rozvíjet a může být bez naděje. Znamením není majetek, ale je to zdar, rozvíjení a dobrá naděje.

To jen na okraj pro ty, kteří mají problém se slovy prosperita a prosperovat. Nakonec i Bůh má zájem na tom, aby se jeho dětem dařilo, rozvíjely se a měly dobrou naději. Nebo ne?

Požehnaní.
Kdo jsou ti požehnání? Jak se mohu stát poženaným? Jak si požehnání udržet?

Slovo požehnat znamená svolávat dobré věci. Natolik dobré, že nejsou v naši moci. Je to svolávání dobrých věcí od Boha na člověka, skupinu lidí na  situace apod. Požehnaný je tedy ten, na kom spočinuly nebo ho provází dobré věci a situace od Boha.

(pokračování příště)

Pro některé bude překvapením, že o sjednocenou Evropu usiloval již náš král Jiří z Poděbrat. Jeho konkurentem na „předsednictví“ ve sjednocené Evropě byl tehdejší Ludvík XI král Francie. Jiří z Poděbrat usiloval o sjednocení Evropy hlavně pro ochranu před Turky. Sjednocená Evropa by byla něco jiného než Svatá říše římská. (Ta byla volným svazkem království ve střední Evropě.) To, co se nepodařilo Jiřímu z Poděbrat, se dnes stává skutečností.

Evropská unie je také zatím svobodným svazkem evropských zemí, které se dohodly na společných postupech v různých oblastech obchodu, investic, dotačních programů, společné měny… . Tak, jak ji dnes známe, je složená z velmi bohatých a mocných států – Německo, Francie, Nizozemí, Luxembursko, Švédsko… (severské státy), dále ne tak bohatých jako je Rakousko…, chudších ale celkově s mnoha miliony obyvatel jižní Evropy – Španělsko,  Itálie, Portugalsko, Řecko… a pak ze zemí bývalého východního bloku – Polsko, Česko, Slovensko a pobaltské země, ale také země na jihovýchodu Moldavsko, Rumunsko.. Protože zde jsou státy bohaté a chudé mocné a slabé bylo potřeba zajistit, že bude slyšet i hlas těch chudých, malých a slabých. To bylo danné právem veta. Země EU se musely společně na věcech shodnout a každá země má právo na vetování (zastavení, zablokování jednání) toho, na čem se ostatní dohodli. To umožňuje malým a slabým státům prosadit i své zájmy a být slyšet. Všechny státy unie jsou svrchované a mají vlastní armádu a žádná armáda ostatních zemí nemůže působit v druhé zemi, bez souhlasu té země. To je ještě současný stav.

Během pandemie vnímáme, že se něco děje v zákulisí, dobře přikryté právě pandemickou histerií, nouzovými stavy, urychleně a tak trochu tajně odhlasovanými zákony… Mnoho z nás to vnímá, ale nevíme proč a co se vlastně děje. Jen někde uvnitř cítime, že až to skončí, Evropa bude jiná. Jaká bude Evropa?

1. Evropská unie se transformuje v jeden stát. S prezidentem Evropy, vládou Evropy, armádou Evropy, policií Evropy, jednotnou měnou ve všech státech, zahraniční politikou Evropy, obranou Evropy… Ostatní národní státy se stanou jen nějakými „guberniemi“ s velmi omezenými pravomocemi. Budou mít sice své vlády a předsedy vlád nebo gubernátory, ale myslím, že funkce prezidentů nakonec skončí. Bude zbytečná. Dokonce si myslím, že budou zrušené i evropské monarchie. Evropský stát bude dokonalý v kontrole svých občanů a dokonalý v technokracii. Vznikne nový člověk Evropan.

2. Počet obyvatel EU se pohybuje někde kolem pěti sty milióny. Z toho 128 miliónu mají jižní země. Po vystoupení Anglie z EU (která vystoupila právě z důvodů plánování jednotného státu Evropy) se hlavní silou a tím, kdo udává směr stalo Německo a Francie jako nejmocnější státy. Právě Německo prosazuje stát Evropa, ve kterém bude mít vúdčí roli. Naopak zemím jižní Evropy, zemím Vyšegratstké čtyřky vyhovuje současný stav. Aby se Evropa mohla stát suverénním státem potřebuje změnit současnou smlouvu a především právo veta. To se podaří, pokud se tyto země stanou plně závislé na financích z EU. Pak bude moci EU nařizovat a uplatňovat diktát vůči ostatním zemím tak, jak se na tom dohodnou ty silné a mocné země. Pandemie tomu skvěle napomáhá. Jednak likviduje nezávislost střední třídy, jednak posiluje vliv, moc a kapitál velkých nadnárodních korporací a celkově ničí ekonomiky států a to především těch chudších a slabších, jejichž rovnoprávné postavení v EU právě zajišťuje právo veta a další body současné smlouvy. Státy jižní Evropy jsou na tom nejhůře, protože byly nejvíce postižené pandemií a potřebují finanční pomoc z EU okamžitě. Když bylo vše připravené včetně zadlužení všech těch chudších a slabších států, vystoupilo Maďarsko s právem veta a zablokovalo tuto pomoc a rozpočet na další léta.  (V takovém případě platí rozpočet EU z předcházejícího období.) Může to vypadat jako boj Maďarska o nezávislost a rovnoprávnost v EU, ale jen na první pohled. Kdyby Maďarsko nevetevalo, pak by rozpočet a zadlužení zemí prošlo, ale nejednalo by se o zrusení veta a potřebě nové smlouvy. Nyní i země jihu, které se bránili vůči Německu a Francii budou souhlasit s odstraněním práva veta a změnami v EU, které oslabí jejich pozici a udělají z nich do budoucna jen nějaké části jednoho velkého státu Evropa. To by nikdy za jiných okolností nedovolili. Nyní, protože potřebují akutní finanční pomoc budou souhlasit se vším, co Brusel vymyslí. Tak Bruselu, ale především Berlínu, odkud pochází skutečné vedení, podaří udělat obrovský skok k vytvoření svrchovaného státu Evropa.

3. Stát Evropa bude mít větší počet obyvatel než USA. Bude mít větší vliv na světovém trhu a větší HDP než USA.  Bude mít druhou největší armádu světa, po té čínské. Armáda Evropy  je velmi důležité téma. Proč armáda Evropy, když je tu NATO. Jsou tři oblasti, bez kterých se neobejdeme, abychom si udrželi moc a vliv. Jsou to peníze, média a armáda. Finanční útok právě proběhl společně s pandemií a zajistil závislost zemí na EU – dlouhodobé zadlužení apod.. Média jsou také již z větší části pod kotrolou a nastartovala se cenzura. Zbývá armáda. Ta je potřeba jak k obraně Evropy, tak k prosazování zájmů Evropy ve světě a především k prosazování politických rozhodnutí uvnitř Evropy. O to jde nejdříve. Je snadné si představit, že mnoho set tisíc (v součtu možná milióny) lidí nebude s takovou Evropou souhlasit. Budou se stavět proti. Pak je potřeba sílu, která se s takovými lidmi vypořádá a srovná vše tak, jak si Brusel představuje. Již dnes se v parlamentech zemí schvalují zákony, které umožní přesun nebo zásah takových jednotek EU na jejich území. Již minimálně dva roky se připravuje vznik armády EU, jejíž základ bude tvořit část armády německa a velení bude v Bruselu. Jedině Brusel bude rozhodovat o jejím nasazení a národní vlády do toho nebudou moc mluvit. Příklad: naše země dlouhodobě podporuje Izrael. Brusel se však rozhodne vyslat vojenské jednotky proti Izraeli a přidá se na stranu Palestinců nebo jiných arabských států. Češi však do toho nebudou moc mluvit, přestože jejich postoj byl vždy jiný. Jiný příklad: místní národní vláda nebude chtít prosazovat zákony Evropy ve své zemi, protože s nimi nesouhlasí. Pak armáda nebo její speciální složky zatknou vládu, dosadí pro evropskou… média to budou schvalovat a odůvodňovat obranou demokracie.

Tedy žijeme v době, kdy se mění nejen postavení evropských států, ale podobně se to děje i jinde na světě. Jen ne tak rychle jako v Evropě. Mění se svět a jeho struktura. K tomu je vždy potřeba změn i v duchovních oblastech.

(Pokračování příště)

Minule jsem psal o rozdělení 24.kapitoly Evangelia Matouše do tří částí. Zjednodušeně na svět – porodní bolesti, Izraele a antikrist – soužení, církev – vytržení. Chronologicky by to mělo být svět, církev, Izrael. V době, kdy Ježíš tato slova promlouval k učedníků, církev neexistovala. Proto si myslím, že o vytržení mluvil až na poslednim místě.

Podle mne se nacházíme v době porodních bolestí a první vlny mesiášů a jejich proroků, kteří mají moc manipulovat davy, utlačovat a trestat ty, kteří budou projevovat svůj názor odlišný od jejich. Budou vést k udávání se navzájem a odměňovat udavače. Protože budou vyvstávat ve všech místech světa, jejich úkolem bude změna řádu v celosvětovém měřítku, která povede k potlačení práv jedince. Protože tam, kde je Duch Páně je i svoboda a absence strachu, právě lidé chodící Duchem budou předmětem restrikcí. Na mnohým místech to povede k rozdělení společnosti, nepokojům a občanským válkám. To však je jen počátek. Také důvod k většímu omezení lidských práv a štvaní lidí proti těm, kteří chodí s Bohem.

Přejdu teď k třetímu úseku, který pojednává o církvi a vytržení. Myslím, že k této události dojde někde mezi prvním a druhým úsekem. Je to pouze můj osobní úsudek. Nevím. A asi to nikdo s jistotou neví. Pan říká důležitou věc: „Stejně jako ve dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do archy, a ničeho si nevšimli až do chvíle, kdy přišla potopa a všechny smetla, tak to bude i při příchodu Syna člověka. Tehdy budou dva na poli; jeden bude vzat a druhý zanechán. Dvě budou mlít mlýnským kamenem; jedna bude vzata a druhá zanechána.“ Matouš 24:38‭-‬41 B21 Náš Pán nám těmito slovy říká dvě věci. 1. Ještě nebudou soužovat svět katastrofy spojené s Božími tresty ze Zjevení. Lidé budou pracovat, ženit se, vdávat rodit děti, pracovat jako by se nic nedělo. Když to například přirovnám k dnešním děním, pak pandemie pomine „díky“ zásahům oněch lidských mesiášů, budou potlačeny protesty těch, kteří budou bojovat za omezování lidských práv… a ostatní budou dál „žít“ , oslavovat aniž by si uvědomili, co se stalo. Pak tam bude skupina těch, kteří ví, co se stalo a zůstali věrní Kristu. Ti budou najednou vzati, ale před tím se nevyhnou  velkému protivenství od těchto mesiášů a z manipulovaného davu.  2. Ze slov víme, že na zemi zůstanou lidé. Že to není konec. Tito pak zažijí…

(Pokračování příště)

„“Ježíš jim odpověděl: „Dávejte pozor, aby vás někdo nesvedl. Mnozí přijdou pod mým jménem se slovy: ‚Já jsem Mesiáš‘ a svedou mnohé.““ Matouš 24:4‭-‬5 B21

Ježíš v této kapitole upozorňuje dvakrát na falešné mesiáše. Podruhé jsou spojeni se zázraky a mocí. Jako by se jednalo o dvě různé situace.

Verše, které jsem použil jsou z první části. Zde nemluví Ježíš o moci a zázracích  ale o tom, že se budou prohlašovat, že jimi jsou a budou svádět mnohé. Také zde mluví o počátku porodních bolestí kdy má přijít konec času milosti. „To všechno jsou jen počátky porodních bolestí.“ Matouš 24:8 B21 To není ještě ten čas, ten porod, ale něco, co označuje POZOR POROD SE BLÍŽÍ. Potřebujeme si uvědomit o jaké mesiáše asi půjde. Možná máme milnou představu, že budou přicházet lidé v bílém rouchu a mluvit o Bohu, … ne. Přečtěme si něco málo o lidech, kteří si myslí, že jsou mesiáši:  spasitelský (mesiášský) komplex či syndrom (soubor příznaků) projevující se např. narcistickými (Opěvováním a vzhlížením  se v sebe sama. Poz.autor.) a supermanskými pocity, nepřiměřenou sebedůvěrou a nezvratným přesvědčením o své mohoucnosti, schopnosti a dovednostmi vyřešit extrémní a mimořádné situace nebo dokonce někdy i o vyvolenosti spasit celý svět. Bývá součástí některých vážných duševních poruch a nemocí. Tolik ze slovníku cizích slov.
Čím dál více můžeme vidět tento syndrom u politiků, kteří se pak díky tomuto komplexu stávají loutkami v rukou mocných šedých eminencí, které se chtějí stát ještě mocnějšími a ještě bohatšími. Dokáži si představit, jak tyto šedé eminemce šeptají do uošek budoucích mesiášů: „Nikdo jiný, než ty, to není schopný nebo:  jen na tobě to stojí nebo: to bude v zapsané v historii lidsta…“ Jak tento komplex živí v myslích a duších budoucích pozemských mesiášů. Vnímám, že v této době takových mesiášů rychle přibývá. Což nám ukazuje na začátek porodních bolestí. Vypadá to, jako by se pomalu drali k moci v každé zemi. Dokonce i v těch, kde si lidé myslí, že u nich to není možné. Už jsou přichystaní vystoupit. Bude jich mnoho. Malí, velcí, tak akorát, oškliví i krasavci, amíci i ivanové, černí i bílí, hnědí i žlutí, nevěřící i věřící.  Budou zachraňovat zdraví, ekonomiku, národ před národem a lidi před lidmi. Vždy si něco najdou. To, co bude a už i je,  bude mít tato znamení: lidé jim budou věřit, a to i kdyby hovořili úplně z cesty, veřejně lhali, porušovali zákony, mluvili nelogicky. Budou schopni svádět. Dalším znamením bude jejich jistota, že je  nikdo nemůže odvolat. Dokonce se k nim přidají i křesťané a křesťanští proroci, kteří se nechají svést. Místo, aby oslavili Krista, budou ukazovat na pozemské zachránce a proroci budou strašit dalšími pohromami a epidemiemi, aby se vytvářel neustále prostor pro tyto mesiáše. Protože jejich stupínky ke slávě a moci je trach a zase strach lidí. Budou navádět lidi k udávání se navzájem, budou rozdělovat společnost na dobré, to budou ti, kteří se jimi nechávají svést a na zlé, které je třeba trestat. I v tom však můzeme žít bez strachu a obstát s čistým srdce.

Celá 24. kapitola je podle mne rozdělena do tří úseků. První, kterým jsem se dnes krátce zabýval. A to je popis začátků posledních časů. Druhá je o soužení a antikristu a je především zaměřena na Izrael. Třetí je pro církev a pojednává a o vytržení. O těch dalších a jak obstát s čistým srdcem až příště.

(Pokračování příště)

„Hospodin je vznešený – bydlí v nebesích, právem a spravedlností Sion naplní. Bude ti jistotou po všechny tvé dny, pokladem spásy, moudrosti a vědění – úcta k Hospodinu je jeho bohatstvím!“ Izaiáš 33:5‭-‬6 B21

Nejistota nás dokáže přivádět až k šílenství. Nejistota ohledně zdraví a života,  nejistota ohledně budoucnosti dětí, nejistota ohledně zajištění rodiny, nejistota ohledně práce, nejistota…. nejistota…  Nejistota nám bere pevnou půdu pod nohama a otvírá dveře panice a strachu. Dokonce některé přivádí k myšlenkám na sebevraždu, jiné zase do lhostejnosti a rezignaci na hledání smyslu života.

Izajáš mluví o Hospodinu jako jediné jistotě, které trvá po všechny  dny. Jistota přináší uklidnění, jistota přináší naději do budoucna, jistota přináší radost. Jistota shrbené a schromlé staví na nohy a rovná a zpevňuje jim záda, aby chodili vzpřímeně bez bázně a hany. Aby chodili bezpečně životem. Jistota dává pevnou půdu pod nohama. Jistota zná smysl života.

Jistota je Kristus. Jistota je v uctívání Hospodina. Jistota je v jeho poznání. Jistota je v poznání a poslušnosti jeho Slovu. Jistota je být v jeho vůli, na jeho cestách, v jeho přítomnosti. Jistota je sedět u jeho nohou i když mlčí a my nic neslyšíme. Jistota je mít a žít jeho Duchem.

Občas si večer sednu na balkón a pozoruji oblohu. Zvláště když jsou krásně rozeznat hvězdy. Je vidět letadla, která odlétají z Bratislavy do Londýna. Družice, které působí jako malé pohybující se hvězdy. Černá noční obloha, která je posetá stovkami světýlek. Dokonce jde rozeznat i pohyb, jak se naše země otáčí. Fascinuje mne to. Jsou však dny, kdy sedím na balkónu a nic nevidím. Ani měsíc. Obloha není ani černá, ale spíše šedočerná, protože nad mou hlavou je mnoho mraků.

„Ti rozumní však budou zářit jasem oblohy, a kdo ke spravedlnosti dopomáhají mnohým, jako hvězdy navěky a navždy.“ Daniel 12:3 CSP  Když jsem četl tyto verše uvědomil jsem si jeden fakt. I když pro mraky nad mou hlavou nevidím na obloze žádnou hvězdu, neznamená to, že tam nejsou nebo ze přestaly zářit. Jsou tam stále i se svou září. Dokonce i měsíc září stále odrazem té naší hvězdy- našeho slunce. Jen to vše pro mraky momentálně nevidím. Tak je to i s námi, Božími syny a dcerami. Mraky zahalují Kristovu záři, kterou odrážíme tomuto světu. Mraky pohrdání, výsměchu, odstrčení a do budoucna i pronásledování. Jsme často v mlze našich pochybností, úzkostí a strachu. Když se však pozdvihneme nad tuto mlhu a mraky, opět je na nás vidět odraz Boží slávy.

Dopomáhat spravedlnosti mnohým je jednak:  „…. Přestaňte jednat zle – jednat dobře se naučte! Prosazujte spravedlnost, podpořte utlačovaného, zjednejte sirotkovi právo a zastaňte se vdov!“ Izaiáš 1:16‭-‬17 B21, ale především přivádět druhé ke Kristu, aby skrze víru v něho mohli vejít do Boží milosti a být ospravedlněni – tedy být přiřazeni ke spravedlivým. Vždyť: „Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy pak vede ke spáse. Vždyť Písmo říká: „Kdokoli v něj věří, se jistě nezklame.“ Římanům 10:9‭-‬11 B21

Dnes zažíváme mnoho temných chvil a často si můžeme připadat jako pod těžkými a černými mraky. Avšak, i když nad tím naším stromem nebo deštníkem pokoje, o kterém jsem psal minule, je zamračeno a není vidět na oblohu, přesto můžeme mít pokoj, protože víme, že nad těmi mraky „záříme jasem oblohy jako hvězdy navěky a navždy.“ Buďme světlem, vždyť to o nás řiká sám Kristus – „Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto.“ Matouš 5:14 B21  Ano Boží synové a dcery jsou světlem světa.

A ještě modlitba Pavla a jeho týmu za nás:

„…Ode dne, kdy jsme o vás uslyšeli, proto nepřestáváme v modlitbách prosit, abyste byli ve vší moudrosti a duchovním porozumění naplněni poznáním jeho vůle a abyste svým životem vždy dělali Pánu čest a radost: abyste stále nesli ovoce dobrých skutků, rostli v poznání Boha, byli všemožně posilováni mocí jeho slávy, abyste mohli všechno trpělivě překonat a abyste s radostí děkovali Otci, který vám umožnil podíl na dědictví svatých ve světle. On nás vysvobodil z nadvlády temnoty a přenesl do království svého milovaného Syna, v němž se nám dostalo vykoupení, totiž odpuštění hříchů.“ Koloským 1:9‭-‬14 B21

Už nevím kdy a od koho jsem slyšel příběh mladého člověka nasazeného za druhé světové války na práce v Německu. Bylo to v době, kdy na průmyslová města padaly spojenecké bomby a pustošily celé oblasti. Při jednom z náletů, za obroského zmatku, hukotu sirén, výbuchů, kouře, křiku zraněných a umírajících tento mladý člověk utíkal pryč od továrny, kde pracoval. Nevěděl kam utíkal a ani kde se schovat, protože všude byl chaos a vlastně nebylo kde se schovat. Při svém běhu si všiml muže sedícího pod stromem. Byl klidný, jako by se nic nedělo. Přistpoupil k němu a on mu pokynul, aby si přisedl. Přisedl do pokoje, který může dát jen Kristus. Nevzpomínám si jak to dopadlo, ale protože jsem to zaslechl někde v církvi, předpokládám, že to bylo svědectví o obrácení.

Dnes sice u nás nepadají bomby a nejsme nasazení na nucené práce, ale chaos a zmatek je všude. Mnohým křesťanům se hroutí jejich dosavadní křesťanský svět. Vidím, jak jsou věřící zmateni a zaskočeni. Vidím, jak se snaží hledat u proroků slova k situaci. Jednou slyšíme ono a za chvíli zase tohle. Není slovo pochopení… Rozdělení však je vidět všude.

Rád bych tady připomenul slova pisatele listu Židům: „Jeho hlas tehdy otřásal zemí, nyní však slibuje: „Ještě jednou otřesu nejenom zemí, ale i nebem.“ A to, že řekl „ještě jednou…,“ ukazuje na odstranění všeho, co je otřesitelné (to jest udělané), aby tak zůstalo to, co je neotřesitelné. My však přijímáme království, jež je neotřesitelné, a proto buďme vděční a služme Bohu tak, jak se mu líbí, s úctou a posvátnou bázní. Vždyť náš Bůh je stravující oheň. Židům 12:26‭-‬29 B21 Myslím, že právě věřící dnes prožívají toto zatřesení. Všechno, co není z Boha padá a je usvědčené a obnažené. Spoléhání na člověka, na známé, na peníze, na poznání… Na nic se dnes nedá spoléhat. Když se nad tím, co se děje zamyslím, nic nedává logiku a věci, které jsou viditelné a jasné, lidé nevidí a nebo je považují za lež… naopak lži, zastrašování, manipulaci, kariérismu se tleská a vychvaluje se. Ale ani to není schopné dnes obstát. Bůh třese. Proč? Protože chce, aby jeho děti mohly stát na tom, co je neotřesitelné. Na skále, která má jméno Ježíš Kristus. Na Božím království, jehož jsme občany. Teď se ukazuje, na čem jsme ve skutečnosti stavěli, jestli na písku (Matouš 7:26) nebo na skále. Teď se ukazuje při tomto třesení z čeho stavíme. Zda nám to shoří nebo obstojí. Díky Otče, že to můžeme zjišťovat ještě dnes, kdy máme ještě čas se rozhodnout věci ve svých životech skutečně měnit a začít stavět na skále a z drahého kamení.  (1.Korintským 3.kapitola)

Jak se v této době zachovat? Bůh třese, abychom nestáli na ničem jiném, než na Kristu. Abychom nikde jinde a u nikoho jiného nehledali než u Krista. Abychom se skutečně stali JEHO.

Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Božími syny. Matouš 5:9 CSP Nemusíme dění kolem rozumět, nemusíme vždy šlyšet proroky a jejich výklady, nemusíme vědět, co zrovna přichází, ale pokud stojíme na Kristu, jsme plní Ducha svatého, můžeme být Kristovým pokojem lidem kolem nás. Takovým deštníkem pokoje pod který se mohou schovat a poznat Kristovu přítomnost. Tak jako ten muž pod stromem. Myslím, že podle Kristova pokoje v našich životech bude možné rozeznat křesťany. „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a není bázlivé. Jan 14:27 CSP

Pokoj nám, buďme Jeho pokojem, vzdyť on je Kníže pokoje.

(Pokračování)

• A protože vzroste bezzákonnost, ochladne láska mnohých. Matouš 24:12 CSP Pohled na bezpráví, které se rozrůstá vede k ochladnutí naší víry. Dlouhodobý pobyt v prostředí, kde se nedodržují zákony, od těch nahoře až po ty dole, vede k lhostejnosti. „…Až ale přijde Syn člověka, najde na zemi víru?“ Lukáš 18:8 B21

Asi bych mohl pokračovat ve výčtu věcí, pro které věřící může ochabnou ve  víře a upnout se k té lidské naději a touze. Vzdálit se od Krista. Jde mi však spíše o to, jak se navrátit a o to, jak si Boží víru udržet.

Několikrát ve svém křesťanském životě jsem musel bojovat o víru. I když jsem se snažil, vypadalo to katastrofálně. Čím více jsem se snažil a kladl si sám sobě podmínky na čtení Písma, modlitby… bylo to spíše horší než lepší. Nakonce mi Duch otevřel oči. Začít být Bohu vděčný za každou minutu, za vše co mne potkává. Za vše mu děkovat. Vzdávat mu chválu, srdcem v mysli a i ústy zpívat jemu chvály. To bylo to, co mne navracelo do vztahu s ním. Nikdy jsem od Otce neslyšel výčitku a to ani náznakem, že jsem se vzdálil. Naopak jsem najednou zjistil, ze jsem opět na cestě s ním, že opět mohu vnímat jeho lásku, která zahání strach a dává jistotu a radost.

Láska přemáhá strach. Ne ta naše láska, ale poznání Boží lásky, kterou má Otec k nám. Ta nejen přemáhá strach v nás, ale také nás přitahuje nazpět k němu. Často na Boží věci hledáme nějaký recept, návod, princip apod. a přitom Bohu stačí, když mu dovolíme, aby nás zahrnoval svou láskou ve všech svých podobách. Po přívalu jeho lásky jsme jí sraženi na kolena a s Petrem vyznáváme: „Pane, ke komu bychom šli?“ odpověděl mu Šimon Petr. „Ty máš slova věčného života Jan 6:68 B21 No, a to již jsme nazpět.

Pokračování

1. Viděl jsem za sedmadvacet let svého křesťanství pár rodin, mužů i žen, jejichž srdce zahořkla právě proto, že někdo od nich vyžadoval chození ve víře, kterou neměli. Dnes o církvi nechtějí ani slyšet. Nadšení není ještě Boží víra a především můj bratr, má sestra nemusí mít tolik víry od Boha jako já. Nebo obráceně nemusím mít já tolik víry jako oni. Pak je nemám kopírovat a v cizí -jejich víře dělat to, co dělají jiní. Neobstojím v tom a uvádím se do zklamání. Již jsem napsal, že Boží víra v nás, není z nás. Je to z Boží milosti. Pokud se vzdalujeme od Boha, vzdalujeme se i z jeho víry a Boží víru začne nahrazovat naše pojetí založené na světské moudrosti, poznání, zkušenostech. Boží přítomnost je nahrazovaná náboženským duchem, který přivádí nás i lidi kolem do zákonictví, které prosazuje jen vnější formu zbožnosti a i víry.

Jak člověk plný Boží víry se může dostat do tohoto stavu? Není to nic složitého.

• Přestavá postupně číst Boží slovo. Možná zjistil, že již ho zná lépe než ostatní a spoléhá se na svou pamět. Nejdnou ustane na tom, co zná, nepokračuje v poznávání hloubky, šířky, výšky… Božího Syna, jeho lásky, milosti… . Prostě začne přešlapovat na místě a Duch jde dál. Najednou zjistí, že jeho víra postrádá Boží přítomnost, vytrácí se radost a člověk zjišťuje, že se mu čím dál tím více ztrácí ze zřetele cesta, po které má jít. Je potřeba se navrátit ke čtení s modlitbami o výklad Písma Duchem svatým. Modlit se za obnovení touhy po Božím slovu a to ve formě čtení Písma. Vždy tam objevujeme nové poznání Božího charakteru a vidíme věci, které jsme předtím nikdy nepostřehli. Začneme opět vnímat přítomnost Ducha svatého, když se ponoříme do Písma.
• Dostat se tam můžeme také tím, že se necháváme dotlačit ke konání skutků a věcí, kterým nevěříme. Do církve za posledních dvacet pět let proudilo mnoho „ověřených“ programů, aktivit, způsobů evangelizace… ano fungují, když mi je Pán vloží do srdce a já v ně věřím jeho vírou. Jinak nefungují a já jsem opět zklamaný, proinvestoval jsem čas, lidé v církvi peníze. To nejhorší je, když hned začnu hledat jiný zaručeně „fungující“ program, pak se to opakuje…. výsledkem je únava ztráta důvěry v církev a následně i víry. Potřebuji se ujistit, že to, do čeho se pouštím ať skrze vedení jiných lidí nebo přímo já, je skutečně to, co je od Boha pro mne. Jinde to fungovalo proto, že jim to vložil do srdce a mysli Bůh. Vložil to i nám, nebo je to jen nadšení, že to někde fungovalo, nebo nadšení těch, kteří ti o tom vypráví nebo se toho chytáme, protože nám nic nefunguje. Modleme se, aby nám dal Bůh poznání do naší situace, pro nás, náš sbor. Možná dostaneme něco úplně nového, možná nás povede cestou něčeho, co již někde proběhlo. Nejde o to dělat věci, které fungují, ale věci z Boha. To platí předevší i pro náš osobní život. Co fungovalo u bratra, nemusí fungovat u mne, protože v to nemám Boží víru.
• Špatný vliv. Špatný vliv není jen to, na co se divám, ale především ským se stýkám a komu naslouchám. Stokrát opakovaná lež, se stává lidem často pravdou. Zakoření v mysli a její kořeny se rozrostou až k srdci a my se najednou divíme, jak ten bratr nebo setra mohli tomu a to u uvěřit a opustit zdravé učení. Špatný vliv může mít i „úspěch“ našich bratří, kteří dosáhli nějakého veřejného úspěchu.  Je rozdíl chodit Boží vírou nebo někoho slepě následovat. Když se vrátím k Babylonské říši. Čtyří židovští mladíci, získali obrovský vliv na pohanského krále. Král skrze ně poznával, že Hospodin je skutečně Bůh, ale to mu nezabránilo, aby se následně nepovýšil až na Boha. Opět byl konfrontován Bohem skrze tyto Židy, opět vzdal chválu a to i veřejně Hospodinu, ale to mu nebránilo se znovu a znovu vyvyšovat a jednat proti Bohu. To, že má král kolem sebe několik Božím mužů, neznamená, že se bude chovat i on jako Boží muž. Píšu to proto, abychom neměli falešná očekávání, která nás mohou dovést ke zklamání a ztrátě víry. Takové jednání vidím právě v této době kolem sebe.  Potřebujeme se modlit za otevřené oči a pohled na situce skrze Ducha svatého. Modlit se za to, aby naše víra nebyla postavena na úspěchu a postavení několik Božích lidí, ale opě na tom, co nám vkládá do srdce Bůh. Tito lidé kopem „krále“ jsou v Božím záměru, který mi dnes nemusíme vůbec chápat.

(Pokračování příště)